Woodstock

Director's cut... Aj Kryl to vravel, keď videl všetkých tých ľudí pod pódiom, ako začal veriť, že pesníčkou sa dá snáď niečo zmeniť. Asi najhromadnejšia podobná snaha v histórií sa sústredila na tomto najlegendárnejšom festivale, ktorý symbolizoval mier. Zatiaľ čo niekde ďaleko paralelne prebiehala vojna vo Vietname. Pre mňa bol tento improvizovane pôsobiaci dokument jeden z najľudskejších filmov, aké som videl. A napriek tomu, že sa odohrával v čase ďaleko pred mojím narodením (a viem, že je to klišé), mal som pocit ako keby som tam bol tiež. Určite pomohol aj fakt, že mám už pár festivalov za sebou a to je pocit, ktorý spozná človek len keď je na mieste uprostred tej nekonečnej atmosféry. Na druhej strane, zažiť Woodstock je pre mňa rovnako nedosiahnuteľné, ako vedieť si predstaviť akýkoľvek festival človeku, ktorý nikdy nebol ani len na koncerte. Janis Joplin pýtajúca sa divákov, či nie sú moc sfajčení a či majú dostatok tekutín, Hendrixove prevedenie americkej hymny,... To sú veci, ktoré zažila len jedna generácia. Je jasné, že nepoznala len dobro a krásu, akú vidíme tu, ale zažila toho veľa a nič podobné sa už nezopakuje. (10.02.2014)

Woodstock = legenda mezi hudebními festivaly. Myšlenka festivalu byla o vytvoření velké společnosti lidí, kteří budou alespoň chvíli žít v míru. Nikdo už nechtěl válku. Okamžik kulturní rozmařilosti a volnosti, ale také přehnané užívání drog a hledání smyslu života. Jediný, kdo snad nebyl v záběru ovlivněn hudbou a drogami, byl sám kameraman a to je škoda, protože jinak bych se dočkal zábavnějšího dokumentu. Dokument zachraňují rozhovory s návštěvníky festivalu i domácími obyvateli městečka. Hudebně pestré skupiny, ale většina se utopila ve svých drogových sólech, které už s hudbou neměli co dělat. Chvílemi zvuková křeč, zbytečně dlouhé. Opravdoví Hippies byli ti, kteří po koncertu pomáhali uklízet. Viděna režisérská verze = 228 min. (16.09.2011)

Dokument jsem viděl v nějaké tří a půl hodinové verzi. Před zhlédnutím jsem si myslel, že 3h30minut bude hodně, ale teď už vím, že to až tak úplně neplatí. Pro vykreslení současné situace, nálady, pozitivního smýšlení lidí a hudebního stylu hudebníků byla dlouhá stopáž takřka nutností. Nudu jsem v průběhu sledování nepotkal. Zdejší hudba nebyla úplně mým šálkem kávy, ale rozhodně se nejednalo o hudbu, vůči které bych zaujímal negativní postoj. Něco podobného bych si troufl říct i o hippies. Mě to prostě bavilo. Jednalo se o vůbec nejzajímavější hudbení dokument, jaký jsem zatím viděl. Možná i proto, že tady vlastně ani primárně o hudbu nejde. Spíše se jedná o takovou hromadnou filosofii jedné generace lidí. Lepší 3*. (05.06.2012)

Jako připomínka jedné z nejdůležitějších hudebních události 20. století je to senzační. Má to skvělou atmosféru a výbornou výtvarnou stránku (obraz se zdvojuje, kamera rotuje, klidní interpreti jsou snímáni jako v klubu - světlo, stín, naopak při nářezových záležitostech kamera divoce kmitá). Ale co vám budu povídat, jako film to pro mě bylo ,,přepálené". Viděl jsem verzi, která má tři a půl hodiny a přiznám se, že u posledního Hendrixova sóla už mě slušně bolela hlava a přál jsem si, ať to už skončí. Každopádně ale kus skvělé práce. (17.08.2010)

Tak já se spíš řadím k těm, co by si daleko víc užili prapůvodní festival v Monterey. V klídku na sedačce a s lepší aparaturou. ___ Bez Joni Mitchell, ale s Joan Baez a Janis Joplin. Chybí i Dylan a tam už jsem adekvátní náhradu neviděl. K tomu lepšímu určitě patřili The Who a Grace Silk. Poprvé jsem slyšel Melanie (v Lost performances). Naštvalo mě i nezařazení písně White rabbit, kterou je jen chvíli slyšet v pozadí při jednom z rozhovorů. (15.10.2012)