After Life

Raný Koreeda využívá své předchozí dokumentární praxe k vybudování fikčního světa tak prostého, že sám o sobě nestrhává žádnou pozornost. Vyprávění rytmizuje jen pomocí kamery a slov, hudební doprovod téměř nepoužívá, a pokud s k němu uchýlí, je diegetický, případně se jedná o jednoduchou melodii (zvonkohru), která slouží ke spojení více scén. Stejně jako ve svých dalších filmech se soustředí zejména na člověka a existenciální otázky. Způsob, jakým to činí je opět mimořádně podmanivý, jednoduchý a nenucený. Zajímavé je zejména srovnání se snímky, které se vyprávějí o plnění snů a směřování života. Wandafuru raifu má totiž úmyslně zcela obrácenou dynamiku. Dívat se zpět a směřovat kupředu vychází z naprosto odlišných priorit. (31.05.2015)

Film, který slibuje mnoho zábavy a snad i moudrosti a vyjde z něho jen smutné a nicneříkající čekání na konec. Myšlenka toho, že by měl člověk po smrti strávit zbytek věčnosti v jediné vzpomínce mi přijde ohavná. Ať by si ta vzpomínka byla sebevíc příjemná. Když už by člověk měl po smrti existovat, tak ať sakra existuje. Toto pojetí je až prachmizerně impotentní. Zbytek věčnosti ve vzpomínce. A co třeba ve snu o budoucnosti? A co takhle v zavařovačce? Je jedno kde, hlavně že někde. Kéž by pambu dal a nebyl. A s ním aby nebyl ani život věčný. (13.10.2010)

Extraoriginálně pojaté téma posmrtného života - jeho redukce na jednu vzpomínku opakující se v nekonečné smyčce je velmi přesným a čistým motivem, jenž vystihuje jednu z nejzákladnějších existenciálních otázek, tj. systémy hodnot. Pseudodokumentární styl plyne pomalu, rozjímavě a divákovi nic nevnucuje, naopak trpělivě čeká, až si on sám uprostřed proudu myšlenek a pocitů najde model, který odpovídá jemu samotnému (pokud má někdo s nalezením odpovídajícího archetypu problém, patrně bude podobný případ, jako Yusuke Iseya;). Atmosféra je až nevysvětlitelně přitažlivá, realismus a mystično se mísí ve velmi atypickém poměru, výsledné pocity jsou silné, zároveň však nejednoznačné a příjemně dráždivě matoucí. Přesně mezi *** a ****. (01.09.2010)

Na člověka po vlastní smrti čeká jediný úkol: vybrat si jednu jedinou vzpomínku ze svého života, kterou mu zaměstnanci jakéhosi "posmrtného úřadu" natočí a kterou si jedinou bude dále pamatovat. Atraktivní námět, ale dogma zpracování Afterlife je strašné, nutí postavy pronášet nesmyslné dialogy, děj v podstatě neexistuje a atmosféra nulová. Povolání - výroba "švédovaných" vzpomínek je stejně zbytečné jako sám film a nejhorší je, že se snaží při tom tvářit vážně a důležitě. Btw: jestli tohle je posmrtný život, tak mě čeká peklo, které bude trvat déle než 2 hodiny. 30 % (17.11.2008)

Téma je výborné, ale bohužel to končí u zajímavé myšlenky. Mrzí mě, že Hirokazu Koreeda na to šel způsobem, který docela nešikovně balancuje mezi dokumentem a fiktivním filmem a jakoby se nedokázal rozhodnout, ke které straně se přiklonit. Vždy, když se objevilo něco zajímavého, co vypadalo slibně, hned to nedotažené zmizelo a nastoupilo něco, co bylo nevýrazné a ploché. Nepochybuji o tom, že by myšlenka šla zpracovat mnohem lépe, dokonce mi během sledování v hlavě běžel celý nový scénář. Do hloubky vypracovat charaktery postav a jejich životy, stejně tak jejich pobyt v onom domě, který pro ně byl po smrti přestupnou stanicí a přidat emoce. Osobně mi ve filmu neseděla skutečnost, že pracovníci a pracovnice v domě se snaží zvěčnit vzpomínky natočením filmu, jistě by se to obešlo i bez toho... Určitě ale stálo za to na film se podívat, protože nám nabízí další způsob, jakým se zamyslet nad životem. (18.02.2011)