Kundun - Život dalajlámu

Klidny, mirumilovny a meditativni film, ktery Martin Scorsese zvladnul velmi dobre i presto ze je v podvedomi sirsi verejnosti znam spise naprosto opacnym tipem filmu. Film je krasne nasniman v uzasne krajine a jeho vyprava je jednoduse excelentni. Film mi pripomina svym stylem podobny snimek a to sice Bertolucciho Posledniho cisare, ktery vsak vznikl o deset let drive a je nemene skvelym zachycenim politcko-nabozenskych faktu dob minulych, ktere se odehravali pro nas v naprosto odlisnem kulturne-historickem prostredi vzdaleneho vychodu. Z obou filmu cpi krasna vune dalek, ale zaroven trpka horkost nad nepochopitelnosti zvule cinskeho rezimu, ktera donutila Dalajlamu odejit ze sve vlasti do exilu, kde je do soucasnosti. Budiz tedy tento film pro mnohe poucnym a obohacujim stejne jakym je pro me. (20.12.2007)

(1001) Jak jsem byla na Scorseseho celkem namíchnutá, tak tohle je ten nejlepší možný způsob, jak se mohl v mých očích vykoupit. Nechce se mi film a zážitek, který mi přivodil, příliš opisovat slovy, jenom prostě musím zmínit, jak Melissa Mathison velmi smysluplně používá vyprávěcí postup začínání v dětství a následného skákání v čase. Spousta filmů to dělá a zůstane to zbytečné či nevyužité, nikoliv ovšem tady. -"They have taken away our silence." (01.12.2017)

"Vzali nám i naše ticho…" V první půli popisující dětství současného dalajlamy jsem se nechával unášet zejména vizuální opulentností, která samozřejmě staví na působivosti tibetské krajiny i úchvatných zdejších klášterech. Velkou zásluhu na tom ale má i kamera, která doslova kouzlí (viz třeba záběry, kdy dalajláma přes dalekohled hledí do krajiny). V té druhé části mi pak bylo čím dál smutněji, protože to chování komunistických Číňanů vůči místním Tibeťanům (i samotnému dalajlamovi) bylo čím dál otřesnější. Po vizuální stránce hodně silný záběr, kdy dalajlámu obklopuje rudá barva krve jeho zmasakrovaných spoluvěřících. Doslova otřesná je pak scéna ze společného setkání dalajlámy s  Mao Ce-tungem, během něhož čínský vůdce pronáší svůj soud nad tibetským náboženství, ačkoliv je vidět, jakou má dalajláma snahu o domluvu s čínskou vládou: "Náboženství je omamný jed, opium. A opium oslabuje rasu… Je jako jed otravující myšlení jednotlivce i společnosti… Tibet je náboženstvím tráven, i Vás národ je otrávený a otupělý." Jak silně tahle slova kontrastující s myšlenkami dalajlamy, když zdůrazňuje, že "Buddha je naším jediný léčitelem, ten nás osvobodí. Moudrost a soucit nás osvobodí..." (21.02.2023)

Scorsese přizpůsobil tempo filmu životu v Tibetu. Tempo je neskutečně pomalé, což může mnohé odradit. Na druhou stranu to je ku prospěchu výpovědi. Když dojde k příchodu čínského vojska, ani v tu chvíli se tempo nemění. Jako kdyby se Scorsese maximálně snažil z filmu na diváka přenést buddhistickou filosofii, která jako kdyby neznala zlo, respektive ho přijímala, ale nevykonávala. Film prezentuje rozdíl mezi tím, jak klidný a mírný a zlý a nepřátelský svět může být. Dalajláma je natolik zajímavou osobností, že i jeho dětství dokáže film udržet. Bohužel stejně jak je pomalé tempo, takové je i vyznění filmu. Jako kdyby se stejně nedalo nic dělat, věci prostě budou tak, jak budou. (08.11.2013)

Tak dobrý nástup, ale postupem času velké rozčarování, korunované neuvěřitelným utrpením čtrnástého dalajlémy při útěku do Indie. Jel na koni a byl hotový, ostatní šli pěšky a byli plni energie. Ukazování velkých gest a hlubokomyslných proslovů, snad jen tibetské reálie mě potěšili, ale jsou vykresleny podle pravdy, nebo jsou smyšlené? Čtrnáctý dalajláma byl malé rozmazlené dítě a pak velmi nerozhodný mládenec, který nebyl shopen v pravý čas udělat správné a účinné rozhodnutí rozhodnutí. Ani dobré, ani špatné, zkrátka žádné. Má pak takový národ šanci na přežití? Proč je zdůrazňováno utrpení člověka, který nikdy netrpěl, jen se nedokázal pro nic rozhodnout a nakonec byl donucen k exilu, ale k tomu spíš byl dotlačen. Nečinnost versus násilí a okupace nemá šanci na žádný úspěch a ani schovívavost. (24.06.2009)