Farba peňazí

Nejsem milovník kulečníku, s touhle hrou jsem se vždycky spíš míjel, a tak mě Barva peněz tak docela neodpálila. Příběh mi nepřipadal nijak zvlášť silnej, ale hlavní charaktery jsou napsaný dost působivě, navíc doplněný několika povedenýma miniaturama skvělých herců v menších rolích (za všechny musím zmínit neodolatelnou miniroličku Foresta Whitakera). Herci jsou dobře obsazení a hrají věrohodně (jinak to asi ani u Martina Scorseseho bejt nemůže) - jejich vystupování v některých barových scénách připomene starší režisérovy opusy (Mean Streets, Raging Bull, Taxi Driver...), stavba dialogů založená na opakování vět je pro Scorseseho rovněž typická, stejně jako spousta skvělých a nápaditých záběrů kamery (nejen při kulečníku...). Měl jsem jen divnej pocit z filmový muziky (ne, zrovna tyhle osmdesátkový hitovky se do tohohle filmu podle mýho nehodí). Ať je to jak chce, klady převažujou, proto nakonec za čtyři. (09.01.2007)

Slabší Martyho film, ale i on měl jistě právo na oddech... Scorsese svůj snímek (jde o volné pokračování o 25 let staršího filmu Hazardní hráč, kde se můžeme setkat s mladým Eddiem Felsenem, tehdy ještě dravým žralokem kulečníkových heren...) zasazuje do prostředí kulečníkových heren a pool je to ústřední, oč tu běží, ale občas také o peníze, čest, hrdost, sebeutvrzení a sebeuspokojení... Marty si sice vyhrál s kamerou a střihem, herní kulečníkové pasáže jsou nápadité a někdy i vizuálně úchvatné, zajímavý je prvek střídání generací, vše je ale tak načichlé 80. léty, že to filmu ubližuje...účesy a oblečení, stejně jako orámování snímku tou podivnou hudbou (souhlasím s Francisem), to už dnes působí jak smutné retro. Přesto je postava stárnoucího hráče, který by rád předal něco ze svých zkušeností, ale zároveň by ještě rád ukázal, že nepatří do starého železa, dobře prokreslená a zahraná. Horší už je to s jeho mladým partnerem - okázalým a sebestředným floutkem. Zajímavé, že Scorsese vsadil právě na Cruiseho. Asi kvůli tomu účesu... :-) (04.10.2008)

Až do Mysu hrůzy Scorseseho největší komerční úspěch je ve vícero ohledech esenciálně osmdesátkovým filmem. Jakožto pokračování Harzadního hráče zapadá Barva peněz do dobové módy sequelů, druhou největší roli dostal Tom Cruise, tehdy velmi čerstvě proslavený Top Gunem a díky hudbě a kameře jde o velmi cool podívanou. Přesto Barva peněz není typickým, lehko zaměnitelným osmdesátkovým produktem, ale osobitým dílem filmaře s poměrně jasnou vizí. Cool jsou Scorseseho filmy přinejmenším od Špinavých ulic, takže (audio)vizuální styl nebyl reakcí na dobový požadavek vnějškově efektních podívaných – doba naopak konečně dohnala Scorseseho. K mylným závěrům by mohlo vést také obsazení ke hvězdám stoupajícího amerického zlatíčka. Scénář sice nestraní ani jemu, ani Newmanovi, ale rozhodně nejde o tehdy žádanou variaci příběhu, v němž se mladé štěně učí novým kouskům od starého, nepoučitelného psa. Vztah mezi cynickým Eddiem a namachrovaným Vincentem navíc v druhém plánu odráží pohyby ve filmovém průmyslu jako takovém, konkrétně hollywoodské přerozdělování moci: z rukou starých mazáků do tlap dychtivých mladých yuppies. A tak zatímco Newmanovi, jenž nemá příliš kam stoupat (a zároveň nechce nikam spadnou), již prakticky nezbývá, než s nostalgií rekapitulovat svou kariéru a dělat si pořádek v životních prioritách, Cruise, který na začátku výstižně pracuje v hračkářství, s nebetyčnou arogancí a bez jakéhokoli respektu předvádí, že na něj, jak se sám domnívá, nikdo nemá. Zatvrzelí jsou oba, nepoučitelný jenom mladší z nich. Neboť jestli jsem poslední záběr pochopil správně, Eddie se, poté, co zkrachuje jeho plán získat nad svým učněm kontrolu (a jako bonus na něm vydělat nějaké peníze), vrací nejen do hry, ale hlavně ke hře pro hru samotnou. Po dlouhých letech cynického přechytračování druhých a dokazování si bůhvíčeho se konečně stává skutečným biliárovým králem. Co na tom, že má jeho království rozměry zhruba dva metry čtverečné – prohrál a vyhrál na něm nejdůležitější bitvy svého života. Význam tohoto objektu s povrchem barvy peněz pro oba (proti)hráče neustále zdůrazňuje kamera, nacházející se často ve výši stolu a připomínajícími svými prudkými nájezdy na postavy kulečníkové šťouchy. Stejně jako si Newman svým charismatem dokáže během chvilky podmanit scénu, umí takto Scorsese v pár vteřinách navodit potřebnou atmosféru a připravit nás na významnost události, k níž má dojít. Pravdou však je, že jednotlivé scény, jakkoli nápaditě zrežírované jsou si výsledným „feelingem“ dost podobné a po dvou hodinách jsem byl neskonale rád, že můžu z těch zakouřených heren konečně vypadnout. Přesto hodně, hodně stylové pokoukaní s jedním z nejlepších pozdních Newmanových výkonů. 75% Zajímavé komentáře: berg.12, Silas (07.10.2012)

Barva peněz rozhodně není velikána Martina Scorsese nedůstojné dílo, ale v kontextu jeho celkové tvorby trochu vybočuje z jeho schémat. Rozhodně ovšem nepostrádá mistrovu typickou psychologickou propracovanost postav a oné doby. Napětí při kulečníkových scénách ukazuje, že by tým pod vedením Scorseseho, s vynikající kamerou a střihem, dokázal udělat drama i z šachové partie! Paul Newman se s Eddiem dokonale sžil, ale to u takového herce asi nikoho nepřekvapí. Ani Tom Cruise nepodal nijak šedý výkon a zdatně mu sekunduje, ale pohled na jeho vyfoukanou čupřinu, která mu dělá hlavu zvící expremiéra Miloše Zemana, se neblaze dotýká mého estetického cítění… (05.10.2008)

Farbu peňazí som videl viackrát, ale vždy ako torzá. Teraz, keď sa mi podarilo vidieť film od začiatku do konca, mal som možnosť vychutnať si osobnostné i herecké protipóly Cruisa a Newmana a ich skvelú prísediacu. Film som si vychutnal a vôbec ma netrápia úvahy, či patrí medzi priemerné alebo slabé snímky Scorseseho. (06.12.2009)