Vek nevinnosti

Sexuální etika je prazákladem etiky všech společností. Divoši se kvůli ženám vraždí, válčí (dobytí Tróje!), hromadí ženy jako kořist a zdroj prestiže. Chce-li společnost získat stabilitu, musí být v těchto věcech přísná. Třeba jako newyorská high society v tomto příběhu. Naznačená aféra se nerozvine, a její aktéři mohou do smrti nostalgicky snít o tom "co by bývalo bylo, kdyby...". Dneska už to dobře víme: nevěry, rozvody, neúplné rodiny, podrazy, tahačky o děti a o majetky, neurózy a sebevraždy - manželů i jejich dětí. Je někdo kdo vážně věří, že tohle je lepší? --- Scorsese natočil senzitivní drama pro senzitivní diváky. Dobrý film. (02.06.2014)

V rozsáhlé a bohaté filmografii Martina Scorseseho se na The Age of Innocence trochu zapomíná, přitom jde o jeden z jeho nejlepších filmů. Platí ale, že divák mu musí jít trochu naproti, protože oproti svým ostatním počinům tvůrce nikam nespěchá a točí de facto hodně pomalé konverzační drama. A ačkoli kostýmy jsou nádherné a oscarové, primárně o ně nejde a rozhodně nejsou tím nejvýraznějším, co diváka ohromí. Tím je naopak fenomenální vizuální stránka, protože každá hromadná scéna při hostině, na plese nebo v místnosti je natočena naprosto skvěle a dlouhé nepřerušované kamerové jízdy jsou fascinující  a ve své "skromnosti" o tehdejší době odvypráví víc než mnoho dialogů. Ostatně důraz na každý detail je pro snímek zcela příznačný, tím pádem je dobová atmosféra skoro až autentická. Příběh je na první pohled banální a hraničí s červenou knihovnou, jenže v pozadí skrývá hodně silné emoce a zdaleka se vyhýbá kýči. Tomu pomáhá i na žánr netypické obsazení, v němž kraluje Daniel Day-Lewis se svým obvyklým minimalismem, jímž ale dokáže vyjádřit úplně všechno a tragédie jeho postavy je až hmatatelná. Michelle Pfeiffer možná není prvoplánová krasavice, o to víc ale vyniká tajemnost a jakási erotická přitažlivost její rebélie, trošku zaráží oscarová nominace pro Winonu Ryder, která má nejméně prostoru a její výkon rozhodně není nikterak výjimečný, ačkoli i ona dokáže pracovat s vnitřními emocemi a naivita její postavy není až taková, jak se může zdát. Je pravda, že stopáž je malinko přetažená a občas se některé scény zbytečně protahují a opakují, to je ale asi jediná výtka, kterou lze k výsledku mít. The Age of Innocence rozhodně není jednoduchý film a pro někoho může být vzhledem k pomalosti a množství dialogů jen těžce stravitelný, pokud mu ale divák přijde na chuť, dostane jedno z vůbec nejlepších romantických dramat minimálně posledních třiceti let. 85 % (21.01.2024)

The Age of Innocence se odehrává v 70. letech 19. století a je jedno, zdali je to v roce 1872 nebo 1878, koneckonců vně svět neustálých bálů, recepcí a soukromých audiencí se dostaneme zřídkakdy. Důležité je zde ono prostředí americké smetánky sestavené z přísné a komplikované sady etických a morálních pravidel zaštítěných fetišistickou obsesí po rituálech, odznacích a drobných individuálních výstřelcích v rámci obecné uniformní svázanosti. Scorsese pak stejně jako ve svých mafiánských opusech není schopen zapřít obdiv vůči tomuto světu, jakkoli samozřejmě vidí jeho pokrytectví, absurditu a inferentní zlo v něm obsažené (koneckonců film popsal jako to nejnásilnější, co kdy natočil, jakkoli zde není ani jeden náznak fyzické konfrontace). [SPOILER] Vyvrcholením této duality je to, jak svázaný morální řád dané společenské vrstvy protagonistovi znemožní získat to, po čem nejvíce touží (Ellen), ale zároveň ho donutí k tomu, aby splnil svoji pozici, tedy našel štěstí v tom být dobrým manželem a hrdým otcem. V obou případech by si vybral stejně špatně jako dobře a litoval by, že nenásledoval ten onen druhý cíl. Pravidla vyšší společnosti mu tuto možnost výběru prakticky znemožnila a on si ji tak nemusí vyčítat. Jen si tak fatalisticky melancholičtit. Koneckonců možnosti výběru toho, co chce následovat, se vyhl již dříve ve scéně, kdy nechal za sebe rozhodnout náhodu, tedy to, že se k Ellen na břehu moře vydá pouze pokud se k němu otočí dříve než propluje loď kolem majáku. PS: pochopitelná spojitost mezi intrikařením rodinných klanů v 19. stoletím a různými upířími ságami pak ve filmu nabízí vtipné povědomé momenty. Za mě zejména ten, kdy po debaklu s pořádáním uvítacího bálu pro Ellen se vydá její hostitelský rod orodovat k dvojici, svojí funkcí nápadně připomínající Inkvizici v upírské sérii Noční hlídka. (09.10.2023)

„Chci, a nemohu.“ Přes dvě hodiny filmařské elegance, ke které se podaří dozrát jenom nemnoha režisérům. Neměl jsem dojem, že by zápletka byla konvenční a pouze zpracování mimořádné. Z průměru se vymyká obojí a obojí logicky doplňuje Scorseseho filmografii. Vlastně to je další z jeho filmů o násilí a organizovaném zločinu. Jenomže o násilí skrytém, neprojeveném a zločinech stejně takových. Pravidla chování určují klany, třebaže ne mafiánské, nýbrž rodinné. Kdo nechce ztratit renomé, a na ničem jiném jako kdyby ani nezáleželo, nesmí skutečnost nejen vyřknout, nesmí ji ani myslet. Postavy si ubližují slovy, či spíše tím, že se jim vyhýbají. Jejich pravé záměry a potlačené touhy nám stejně jako v knize odhaluje upřímná vypravěčka, fyzicky nepřítomná a přesto všudypřítomná průvodkyně dnes tak vzdáleným světem newyorské smetánky konce 18. století. Říká, co si postavy říct neodváží. Společně s prostředím promlouvá za mlčící hrdiny (domníval jsem se, že do detailu promyšlená práce s barvou, rekvizitami a rozmístěním figur odešla s klasickým Hollywoodem – naštěstí ne). V diegetickém světě přejímá roli ženy, která nehodlá zatajovat poznaný stav věcí, hraběnka Olenská. Nechce být další obětí společenských konvencí, další poslušnou milující manželkou. Nemá ovšem imunitu, která by ji před dopadem její bezprostřednosti uchránila. Moc spasit ji náleží Newlandovi, rozežíranému zevnitř nutností volby mezi ženou říkající pravdu a ženou říkající pouze to, co se sluší. Díky vypravěčce, (post)moderním vypravěčským postupům (dopisy čtené do kamery, režisérovo sebereflexivní cameo coby fotografa, toho, kdo životy postav zaznamenává) a pečlivému vedení naší pozornosti (hudbou, zviditelněním slov, střídmým použitím detailů a „archaické“ clony) se o postavách přehledně a srozumitelně dovídáme více, než jim samotným umožňovala doba a prostředí, v němž žily. Věk nevinnosti nás za pozornost mu věnovanou odměňuje více než milostná dramata soustředící se zejména na povrch, pod nějž nenahlíží. Aniž by tím ztratil na emocionální síle příběh o násilí, které dennodenně pácháme dodnes. Jenom si už tolik nebereme servítky. Z filmů Martina Scorseseho jde pro mne momentálně o číslo jedna. 90% Zajímavé komentáře: Faidra, ripo, Ajantis, MontyBrogan (29.08.2012)

Většina masochistů by si vybrala jako mučící nástroj waterboarding, já volím Věk nevinnosti. U něj Vám připadne každá minuta jako nekončící věčnost. Celý film mi připadl jako prodloužená verze Satanského tanga od Bély Tarra (a to už chce trochu umu). Jako nástroj k umučení 5*, pokud jde o filmový zážitek, stěží dosáhne na 3*, řečí procent 52%. (06.01.2014)