Vek nevinnosti

Historické kostýmní melodrama o nenaplněné lásce dvou příslušníků společenské smetánky New Yorku 2. poloviny 19. století. Jakkoliv se v komentářích objevují výhrady tu k délce, tu k "vyprázdněnosti a unylosti", osobně myslím, že v kvalitách scénáře a jeho zpracování slabina snímku netkví. Naopak, tak pečlivá psychologická drobnokresba a promyšlená stavba příběhu se určitě často nevidí. Díky rozpočtu a Scorseseho režisérským schopnostem představuje Věk nevinnosti navíc skutečně působivou ukázku života měšťanské elity šatníkem dam počínaje a honosností buržoazních sídel konče. Ano, ten film nikam nespěchá a dobrodružství, erotiku nebo napětí musíte hledat v jiných žánrech a titulech. To ale není chyba Scorseseho ani jeho štábu. Můj odstup a skromnější hodnocení je spíše "ideologického" charakteru. Není mi mezi těmi zazobanými snoby, pokrytci a manipulátory zkrátka dobře. Nemám sympatie ani k ústřední dvojici, která o svém osudu konec konců rozhodla sama. Pokud se rozhodnete prodat za šlechtický titul a naplnit očekávání rodiny a společenské konvence, musíte zároveň něco obětovat, minimálně osobní svobodu a citové naplnění. Oba měli na výběr, ne že ne, ale nedokázali překonat limity vlastní společenské třídy. Prodali se a minimálně Newlanda to evidentně moc nebolelo. Scorsese se na své kalkulující měšťáky dívá spíš s vlídným porozuměním, než aby bodal a kousal po vzoru společensko-kritických autorů. V jeho podání je to spíš romantický příběh nešťastné lásky než společenské drama o dobové třídní morálce. Tenhle příběh bych si s chutí dal ještě jednou, ale ve stylu Guye de Maupassanta... Celkový dojem: 65 %. (15.01.2014)

na Scorseseho velmi netypický film, u něhož jsem skoro celou dobu čekal na nějaký zajímavý dějový zvrat, který by zdání spořádaného kostýmního dramatu rozmetal na cucky. Bohužel se nic takového nestalo a já musel skoro dvě a půl hodiny sledovat sice výborně natočený i zahraný (mé utrpení nebylo zas tak velké:), avšak pro mě stále poněkud nezáživný romantický příběh, který jako by vypadl z červené knihovny. (10.07.2008)

Sexuální etika je prazákladem etiky všech společností. Divoši se kvůli ženám vraždí, válčí (dobytí Tróje!), hromadí ženy jako kořist a zdroj prestiže. Chce-li společnost získat stabilitu, musí být v těchto věcech přísná. Třeba jako newyorská high society v tomto příběhu. Naznačená aféra se nerozvine, a její aktéři mohou do smrti nostalgicky snít o tom "co by bývalo bylo, kdyby...". Dneska už to dobře víme: nevěry, rozvody, neúplné rodiny, podrazy, tahačky o děti a o majetky, neurózy a sebevraždy - manželů i jejich dětí. Je někdo kdo vážně věří, že tohle je lepší? --- Scorsese natočil senzitivní drama pro senzitivní diváky. Dobrý film. (02.06.2014)

Velké jméno v kolonce režisér a velká nuda od začátku až do konce. Těžko říct, co je toho příčinou. Všechno se jevilo markantně dobře. Herecké obsazení Daniel Day-Lewis- Michelle Pfeiffer-Winona Ryder je přece zárukou dobrého p(r)ožitku z filmu. Jenže jejich herecká aura zanikla v pěkné výpravě a kostýmech, které oko diváka potěší zdaleka nejvíc. Martin Scorsese se však uvolil jít cestou rozvleklého příběhu s nulovým, nevzrušivým tempem. A zde se právě nabízelo s látkou pracovat hned několika způsoby. Decentním anebo provokativním až dekadentním. Scorsese se pohybuje spíše v intencích decentně načrtnutých struktur, které jsou až příliš ohraničené fádním pohledem na společenskou smetánku, ve kterém se sází na působivé a honosné kamerové obrazy se spoustou dialogových scén. Nejednou se stane, že vkusná práce kamery navodí zdatně klasický věk podpořený vhodným výběrem typově odpovídajících herců. Oproti tomu film nedokáže zaujmout ve své rozvláčnosti a trpí častými výpadky, ke kterým dochází v okamžiku, kdy nějakou vzácně vypjatější scénu vystřídá scéna, ve které se divák cítí po nějaké chvilce znuděný. Znuděnost se však nikam výrazně neposouvá. Na explicitní erotiku si film nepotrpí a divák "čuník" má v tomhle případě obří smůlu. Ono mít ve filmu dvojku Ryder s Pfeiffer je vážně fajn, ale copak se tam, pane režisére, nenašlo vážně něco pikantnějšího, co by film dostalo z dialogových scén někam do vyšších sfér? Můžeme si to shrnout. Kamera, kostýmy a výprava jsou na špičkové úrovni. Vytahat za uši by potřeboval střihač, který z filmu udělal neúnosně dlouhou procházku devatenáctým stoletím s dobrými herci jako průvodci, ale režisérem, který ten zájezd nevěděl, jak a hlavně kdy ukončit. Stačilo málo. Film o několik zbytečností zkrátit, zredukovat nudu na vitálnější pojetí. Přitom téma mělo v sobě víc, než nakonec z diváckého pohledu dostálo. Výsledkem je značně rozvláčný film, který tímto ztrácí na síle a jeví se nepříliš poutavě a zajímavě natočen, přičemž herecké obsazení by si zasloužilo větší režisérské zanícení a především cit pro odpovídající délku filmu. Mé hodnocení: 40% (29.11.2014)

„Chci, a nemohu.“ Přes dvě hodiny filmařské elegance, ke které se podaří dozrát jenom nemnoha režisérům. Neměl jsem dojem, že by zápletka byla konvenční a pouze zpracování mimořádné. Z průměru se vymyká obojí a obojí logicky doplňuje Scorseseho filmografii. Vlastně to je další z jeho filmů o násilí a organizovaném zločinu. Jenomže o násilí skrytém, neprojeveném a zločinech stejně takových. Pravidla chování určují klany, třebaže ne mafiánské, nýbrž rodinné. Kdo nechce ztratit renomé, a na ničem jiném jako kdyby ani nezáleželo, nesmí skutečnost nejen vyřknout, nesmí ji ani myslet. Postavy si ubližují slovy, či spíše tím, že se jim vyhýbají. Jejich pravé záměry a potlačené touhy nám stejně jako v knize odhaluje upřímná vypravěčka, fyzicky nepřítomná a přesto všudypřítomná průvodkyně dnes tak vzdáleným světem newyorské smetánky konce 18. století. Říká, co si postavy říct neodváží. Společně s prostředím promlouvá za mlčící hrdiny (domníval jsem se, že do detailu promyšlená práce s barvou, rekvizitami a rozmístěním figur odešla s klasickým Hollywoodem – naštěstí ne). V diegetickém světě přejímá roli ženy, která nehodlá zatajovat poznaný stav věcí, hraběnka Olenská. Nechce být další obětí společenských konvencí, další poslušnou milující manželkou. Nemá ovšem imunitu, která by ji před dopadem její bezprostřednosti uchránila. Moc spasit ji náleží Newlandovi, rozežíranému zevnitř nutností volby mezi ženou říkající pravdu a ženou říkající pouze to, co se sluší. Díky vypravěčce, (post)moderním vypravěčským postupům (dopisy čtené do kamery, režisérovo sebereflexivní cameo coby fotografa, toho, kdo životy postav zaznamenává) a pečlivému vedení naší pozornosti (hudbou, zviditelněním slov, střídmým použitím detailů a „archaické“ clony) se o postavách přehledně a srozumitelně dovídáme více, než jim samotným umožňovala doba a prostředí, v němž žily. Věk nevinnosti nás za pozornost mu věnovanou odměňuje více než milostná dramata soustředící se zejména na povrch, pod nějž nenahlíží. Aniž by tím ztratil na emocionální síle příběh o násilí, které dennodenně pácháme dodnes. Jenom si už tolik nebereme servítky. Z filmů Martina Scorseseho jde pro mne momentálně o číslo jedna. 90% Zajímavé komentáře: Faidra, ripo, Ajantis, MontyBrogan (29.08.2012)