Vek nevinnosti

Scorseseho starý New York podruhé na mě nezabral se svou podivnou osudovou love story, byl jsem ale (jako v případě Gangů, jen na opačné straně společenského spektra) vtažen do prostředí tehdejší ultra-privilegované "Gilded Age" (#329) smetánky, se vší svou okázalostí, strojeností, povrchností, konvencí, prázdnotou a přetvářkou. Toť velmi zvláštní, fascinující svět "jednoho procenta" a ano, na pohled byl ten film skvělý. Druhá velká deviza DDL a jen další z jeho suverenních proměn. Vykrystalizovat finální část v nějak uspokojivý, uzavřenější dojem (mohlo fungovat v knižní předloze), pálím o tu hvězdu víc bez nějakých pochyb. Můžete se nudit, může vás to unést, doporučuji nepřehlédnout. "It seems stupid to have discovered America only to make it a copy of another country." (31.01.2019)

Magické, ba priam až osudové. Dráma o jednej dileme, svedomí, láske... To všetko vo výbornej dobovej atmosfére, s peknou výpravou a hviezdnym hereckým obsadením. Aj keď čo sa mňa týka, tak Michelle Pfeiffer sa mi sem moc nehodila, ale to je len môj pocit, tá herečka mi nikdy bohvieako nesadla, aj keď jej herecké kvality nepopieram. Ja by som veru na mieste hlavnej mužskej postavy žiadnu dilemu ako sa rozhodnúť nemal. Záver potom s pekným dramatickým vyznením - veľká spokojnosť. Silný nadpriemer. 85/100 (09.10.2018)

Formálně precizní, avšak obsahově trestuhodně plytké a nezáživné. Lewis a Pfeiffer jsou sice hodně cítit, stejně jako mistři Scorsese a Bernstein, ale pro jistou emocionální chladnost a přemrštěnou stopáž bohužel nemohu na film nahlížet i jinak než jako na vzdělávací náhled do života společenské smetánky 18. století. A nic na tom nezmění ani fakt, že se jedná o náhled velmi uvěřitelný a vizuálně působivý. Tuhle romanci by prostě nemohl zachránit ani sebelepší režisér. 65% (10.01.2014)

The Age of Innocence se odehrává v 70. letech 19. století a je jedno, zdali je to v roce 1872 nebo 1878, koneckonců vně svět neustálých bálů, recepcí a soukromých audiencí se dostaneme zřídkakdy. Důležité je zde ono prostředí americké smetánky sestavené z přísné a komplikované sady etických a morálních pravidel zaštítěných fetišistickou obsesí po rituálech, odznacích a drobných individuálních výstřelcích v rámci obecné uniformní svázanosti. Scorsese pak stejně jako ve svých mafiánských opusech není schopen zapřít obdiv vůči tomuto světu, jakkoli samozřejmě vidí jeho pokrytectví, absurditu a inferentní zlo v něm obsažené (koneckonců film popsal jako to nejnásilnější, co kdy natočil, jakkoli zde není ani jeden náznak fyzické konfrontace). [SPOILER] Vyvrcholením této duality je to, jak svázaný morální řád dané společenské vrstvy protagonistovi znemožní získat to, po čem nejvíce touží (Ellen), ale zároveň ho donutí k tomu, aby splnil svoji pozici, tedy našel štěstí v tom být dobrým manželem a hrdým otcem. V obou případech by si vybral stejně špatně jako dobře a litoval by, že nenásledoval ten onen druhý cíl. Pravidla vyšší společnosti mu tuto možnost výběru prakticky znemožnila a on si ji tak nemusí vyčítat. Jen si tak fatalisticky melancholičtit. Koneckonců možnosti výběru toho, co chce následovat, se vyhl již dříve ve scéně, kdy nechal za sebe rozhodnout náhodu, tedy to, že se k Ellen na břehu moře vydá pouze pokud se k němu otočí dříve než propluje loď kolem majáku. PS: pochopitelná spojitost mezi intrikařením rodinných klanů v 19. stoletím a různými upířími ságami pak ve filmu nabízí vtipné povědomé momenty. Za mě zejména ten, kdy po debaklu s pořádáním uvítacího bálu pro Ellen se vydá její hostitelský rod orodovat k dvojici, svojí funkcí nápadně připomínající Inkvizici v upírské sérii Noční hlídka. (09.10.2023)

Román oceněný Pulitzerovou cenou posloužil jako předloha nádhernému kostýmnímu melodramatu z dob, kdy morálka byla nad vším. Sladké časy rozkvétajícího New Yorku jsou ozdobeny hereckými pocitovými koncerty. Day-Lewis a Pfeiffer se milují víc, než jejich století je schopné unést. A ubohá ženuška Ryder tomu všemu musí čelit, aniž by dala cokoli najevo. Pomalé tempo odpovídá zobrazované době, je dostatek času na každou návštěvu salónu či opery a vy můžete jen jediné, nechat se dojímat. (25.05.2018)