Hořká rýže

Bahenní wrestling, náhrdelníkový MacGuffin, krásné nohy, pohledné tváře, náběhy k muzikálu a lesbickému sexu. Kolektiv scénáristů do svého díla, promyšleného s odstupem času hlavně marketingově, zakomponoval kdeco, z neorealismu už toho ale ve výsledku mnoho nezůstalo. Na film noir, který by vyvolával onen titulní hořký smích (riso = příčestí minulé od ridere, smát se), je zde přespříliš vážně míněných melodramatických momentů a převaha žen, jež neřídí ničí osud, jež se jenom pasivně podřizují hrubé mužské síle. Riso amaro mne nutí vnímat De Santise nikoli jako čelního představitele poválečné neorealistické školy, odhalující a měnící, nýbrž jako průkopníka neorealismu růžového, který sociální problematiku a levicové ideály využíval pouze coby zástěrky pro přímočarou komerční zábavu. 65% (12.08.2012)

V květnu 1947 vytěsnili křesťanští demokraté v Itálii komunisty a socialisty z vlády. V roce 1949 vstupuje Itálie do NATO. V nově se utvářející poválečné politické situaci se levice náhle dostala do opozice. Je pochopitelné, že neorealistické filmy se nezamlouvaly vládnoucím pravicovým silám, které na tyto připomínky nesplněných slibů odpovídaly nejen frázovitými výzvami k celonárodní jednotě, ale i obviňováním z očerňování italské skutečnosti před tváří světa. "Hořká rýže" je jedním z mála komerčních úspěchů neorealismu, ovšem zlí jazykové tvrdí, že spíše než kvalita filmu či zobrazení vykořisťování rýžových dělnic diváky lákaly do kin půvaby Silvany Manganoové (a jistě i Doris Dowlingové, ženy tu pak mají Vittoria Gassmana či Rafa Valloneho...). (03.05.2020)

Táto (melo)dráma pojednáva o sezónnych pracovníčkach na ryžových poliach. Jednou z nich je aj Francesca, za ktorou prichádza známy Walter, gauner, ktorý vymyslí plán na to ako pripraviť ženy o odmenu. Kvalitná ukážka filmového neorealizmu. Viac však ako jednoduchý príbeh zaujme Silvana Mangano (a jej ženské tvary). V danej dobe práve ona zatienila sociálnokritický rozmer a úprimne povedané mala čím :-). Slušne zvládnuté sú aj ostatné postavy a zaujmú aj niektoré pôsobivé režijné nápady (napr. scéna ´´znásilnenia´´ a jej nasledovné prepletenie s osudmi inej robotníčky). Štandardne by bolo za 3 1/2, ale idem nahor kvôli tým stehnám. (15.04.2005)

Ak som teda napokon správne napočítal, tak Horkú ryžu postupne zozbieralo rovných 7 až 9 scenáristov, a pritom hotový výsledok ešte dokonca predčil i moje celkové očakávania... • Napríklad, na vyzývavý tanec Boogie-woogie v podaní talianskej herečky Silvany Manganovej, len tak určite rýchlo nezabudnem, pričom toho je v podstate ešte oveľa viac, čo ma oslovilo na tomto, vskutku naprosto geniálnom, neorealistickom, De Santisovom počine, v ktorom jednu z prvých úloh vytvoril i začínajúci herec Vittorio Gassman, ktorý tu už bol predsa „dávno” pred samotným Marcellom, však? • Začnem so sexy "mangankou", ktorá mi mimochodom mimoriadne pripomínala svoju švédsko-americkú kolegyňu Ingrid Bergmanovú, alebo režisér pôvodne hľadal do titulnej úlohy niekoho na spôsob „Rity Hayworthovej”, ku ktorej má ústredná predstaviteľka podľa mňa tiež veľmi blízko. • Scenáristi sa predovšetkým asi najviac zamerali na prostredie: ryžových plantáží, do ktorých následne umiestnili i množstvo nasledujúcich „zberačiek ryže”, a vlastne to okorenili všetkým ostatným, čo s tým skrátka priamo súvisí, t.j. samozrejme, že musia i niekde (po)bývať, čo je ďalším, pozitívnym článkom filmu ako celku, ktorý rovnako nadštandardným uchopením rozšírili i o ďalšiu podzápletku v podobe postáv: seržanta a zlodeja, a či by to snáď nakoniec (vy)stačilo iba v tom prostom význame: sa prizerať na tieto krásne ženy počas pracovného nasadenia? Samo o sebe, rozhodne, áno, ale nakoľko sa už v úvodných záberoch vykryštalizovala daná situácia, jednoducho povedané, sa rozdali karty, a tak tým pádom už len ostáva sa vynadívať, ako s nimi hráčky/hráči naložia, aké tromfy skrývajú v rukávoch, čo je identicky pozoruhodná záležitosť. • Jeden z najlepších talianskych titulov všetkých čias, aké som mal možnosť vidieť, za čo mu patrí všetká česť; keď zrovna toto „majstrovské dielo”, je tak extrémne návykovou vecou, že tomu normálne ani nechápem! (30.08.2023)

Jedno ze základních děl italského neorealismu v režii klasika tohoto žánru s bezchybným vylíčením sociální situace i několika příkladných, ale ne škatulkových, osudů. Herecké výkony jsou skvělé. Silvana předvádí všechno, co v sobě i na sobě má, a jak tak koukám, tak se ideál ženské krásy a sexsymbolu za poslední půlstoletí až tak nezměnil. (15.04.2005)