Predtým a potom

Když si tak srovnám, co vím o Barbetu Schroederovi a co vím o premise filmu, řekla bych si, že mě čeká zajímavý zážitek. Potom se začnu film koukat a prakticky od prvních minut vím, že film bude obětí kompletně nezvládnuté produkce a absence jednotící vize. Hudba Howarda Shora vůbec nereflektuje, co je vidět na plátně a co bychom měli tušit za ním. Scénář je hodně (hodně!) nesmyslný a vzhledem k tomu, že ani ostatní složky filmu nefungují, tak od toho nic neodvádí pozornost. Těžiště se tříští mezi dramatem dětí a dramatem rodičů a ani jedněm se nedostalo spravedlnosti. Rodiče se rozpadají při jakékoliv změně chování a ani jeden z nich nepůsobí ani jako skutečná postava s agendou, ani jako pár ve spojení s tím druhým. Přehrávají a zároveň jako by nevěděli, co mají dělat. Herečka představující dceru je zoufale slabá a nepřesvědčivá, což celku ubližuje zejména proto, že je vypravěčkou příběhu a měla by být tím, kdo základní emoce překládá divákovi. Na Furlonga jsem se těšila nejvíc a proto jsem také nejvíc zaplakala. Chtěla bych to trochu hodit ještě i na scénář, protože když má člověk například napsáno, že má sebrat pohrabáč od krbu, běžet chodbou na zahradu, držet ho v tenkých ručičkách nad hlavou, proběhnout kolem velké hořící vatry a výhružně řvát na několik dospělých útočníků, tak je nejspíš prakticky nemožné u toho vypadat jinak než jako blbeček v melírovaném svetru. Ale to, že Furlong se zdá celou dobu sjetý a mimo svoje smysly se nedá svést jenom na snaživého pisálka, řekla bych. Někde jsem četla, že prý Meryl Streep na Barbetovu adresu řekla, že nedovoloval hercům mluvit jeden přes druhého a že se nikdo z nich necítil dobře ve své postavě. To by dost vysvětlovalo. A je to věčná škoda, protože některé věci mi přijdou vážně dobré, respektive slibné, hlavně struktura. Když to popíšu svými slovy: Vidíme město žít svým životem, ve sněhu leží mrtvola, jedna rodina si žije svým životem, přichází ambivalentní zpráva, syn není k nalezení, městečkovská aliance se začíná přeskupovat, syn pořád není k nalezení, pochodně začínají hořet, syn se nalezne, pochodně hoří jasným plamenem, syn řekne doma svůj příběh, ohně začnou hořet i v očích rodičů a začíná být jasné, že ta rodina nejspíš nebyla v pořádku ani dávno, dávno předtím a ne jen potom, a všechno směřuje k vnitřnímu kolapsu, během kterého syn přijme následky svých činů, očistí se v očích svojí sestry a také ji osvobodí od slepého vzývání svých rodičů, sám sebe vytrhne z jejich toxického vlivu a odchází se naučit přemýšlet o věcech i z jiných úhlů. - Takhle to zní super a takhle by se mi to moc líbilo. Tetelím se blahem, když si představím, že by to režíroval George Sluizer, Michael Haneke nebo Joon-ho Bong(!). Nebo kdyby to alespoň režíroval Barbet Schroeder s elánem a umem, se kterým později natočil Vzorec pro vraždu. Ten sice nepatří k výplodu světového artu, ale já ten film uznávám, prožívám a co mi přijde hlavní: není dokonalý, ale je dost dobrý na to, abych ignorovala chyby a užívala si pozitiva (a mladé talentované vrahouny). Ale to je rok 2002. Hádám, že si Barbet asi musel projít rokem 1996, aby se k tomu dostal. (23.01.2017) (menej) (viac)