Chodba šoků

Nadčasové podobenstvo zakomponované do reálnej príbehovej kostry. Muž hľadá skrytú pravdu o svete, tu zhmotnenej do prípadu neobjasnenej vraždy. Dopracovanie sa investigatívca k záveru je spracované znepokojivou, divokou a zároveň svojrázne humornou formou. Oko a ucho diváka vytrháva z pokojného sledovania práce reportéra v utajení striedanie rôzne spracovaných expresívnych obrazov "syndrómov doby". Občianske nepokoje, infantilizmus, operné árie na upokojenie rozháranej duše a vnucovanie sa. Nejde o reálny obrázok psychiatrickej liečebne. Fuller servíruje súbor spoločenských tráum, ktoré spätne pôsobia aj na nezúčastneného jedinca, sledujúceho iné ciele. Nakoniec v tomto svete rušivých obrazov beznádejne uviazne. Otázne je, či vplyvom podobne expresívne podávaného spravodajstva masmédiami sa spoločnosť postupne už dávno netransformovala na množinu prevažne katatonických schizofrenikov, automaticky opakujúc jednotvárne monotónne pracovné úkony, popri sústavne znižovanej voľnočasovej aktivite, sprevádzanej však občasným prevzatím ceny za nejaký výkon a záchvatmi bezcieľnej zúrivosti. (11.09.2013)

Nesmírně jednoduchý příběh, na první pohled, kdy novinář jde do blázince, aby zjistil pravdu o jednom úmrtí. Už od začátku se dá tušit, jak to vlastně dopadne, ale to vůbec nevadí, protože tady je ta cesta neskutečně zajímavá a nápaditá. To, jaké postavy zde jsou, jaké scény se s nimi odehrávají, to je naprosto jedinečné a snadno se vám to vryje do paměti. (02.05.2015)

Vůbec se nedivím, že Fuller byl oblíbeným režisérem Godardovým, blázinec jako panoptikum amerického veřejného života (jižanský rasismus, mccarthismus, protestantské puritánství) předvedený až groteskně (přesto postavy bláznů zahrané podle Stanislavského metody) má podobnou strukturu jako Weekend, i když rámec Fullerova filmu vychází z americké publicistiky, nikoliv intelektuální literatury. (11.07.2011)

Jeden moment skrývá obojí – šílenství i triumf rozumu – a ničí klišé, dle něhož génia a šílence dělí jen nekonečně malá vzdálenost: naopak, jediný okamžik komprimující jasnost i zmatení, barevný obraz i ataku černobílého bláznovství nás dovádí k rozuzlení, k výhře, k zisku – za cenu ztráty. Hrdina prochází branou směrem k vítězství, ale tento vítězný oblouk stojí na dvou pilířích… okamžik vítězství je okamžikem hrdinovi prohry. Každý vždy dosáhneme svého cíle, a k němu vede jedna jediná cesta. Něco podobného zažil Bogart v Rayově „In a Lonely Place“, zde však dalo hrdinovo jednání tomuto hrdinovi za pravdu i jej zničilo sice v jednom okamžiku, ale splynutí to bylo pouze časové a kontingentní – Fuller je na vyšší rovině; ukazuje, že vítězné gesto svým samotným pohybem vede k prohře. A naopak. Je škoda, že „Shock Corridor“ i jejich cinéma-direct realistický protějšek „Titicut Follies“ stojí ve stínu v lecčems podobném, ovšem mnohem méně subverzivním, byť se to na první pohled nemusí jevit, „Přeletu nad kukaččím hnízdem“ (není náhodou, že to jíž bylo samozřejmě natočené celé v „barvě“…). (05.03.2020)

46th KARLOVY VARY INTERNATIONAL FILM FESTIVAL 2011 - TRIBUTE TO SAMUEL FULLER - Pocta Samuelu Fullerovi (Shock Corridor / SHOCK CORRIDOR / Chodba šoků) - Námět velmi zajímavý, zpracování již tolik né. Vše mi přišlo totiž dosti přehnané a proto nevěrohodné... - 6. 7. 2011 - kino Městské divadlo - Karlovy Vary - 60% (09.09.2011)