Chodba šoků

Rozbieha sa to trochu pomalsie, ale postupne to chyta pod krkom a vsetko paradne vygraduje skvelym zaverom. Obcas skutocne neprijemne, napinave a temne. Funguje to ako detektivka aj ako psychologicky film so silnou myslienkou. Velmi som si to uzil. Jeden z top titulov z psychiatrickej liecebne. 9/10 (01.06.2020)

Jeden moment skrývá obojí – šílenství i triumf rozumu – a ničí klišé, dle něhož génia a šílence dělí jen nekonečně malá vzdálenost: naopak, jediný okamžik komprimující jasnost i zmatení, barevný obraz i ataku černobílého bláznovství nás dovádí k rozuzlení, k výhře, k zisku – za cenu ztráty. Hrdina prochází branou směrem k vítězství, ale tento vítězný oblouk stojí na dvou pilířích… okamžik vítězství je okamžikem hrdinovi prohry. Každý vždy dosáhneme svého cíle, a k němu vede jedna jediná cesta. Něco podobného zažil Bogart v Rayově „In a Lonely Place“, zde však dalo hrdinovo jednání tomuto hrdinovi za pravdu i jej zničilo sice v jednom okamžiku, ale splynutí to bylo pouze časové a kontingentní – Fuller je na vyšší rovině; ukazuje, že vítězné gesto svým samotným pohybem vede k prohře. A naopak. Je škoda, že „Shock Corridor“ i jejich cinéma-direct realistický protějšek „Titicut Follies“ stojí ve stínu v lecčems podobném, ovšem mnohem méně subverzivním, byť se to na první pohled nemusí jevit, „Přeletu nad kukaččím hnízdem“ (není náhodou, že to jíž bylo samozřejmě natočené celé v „barvě“…). (05.03.2020)

Vůbec se nedivím, že Fuller byl oblíbeným režisérem Godardovým, blázinec jako panoptikum amerického veřejného života (jižanský rasismus, mccarthismus, protestantské puritánství) předvedený až groteskně (přesto postavy bláznů zahrané podle Stanislavského metody) má podobnou strukturu jako Weekend, i když rámec Fullerova filmu vychází z americké publicistiky, nikoliv intelektuální literatury. (11.07.2011)

Novinář se pokusí vyřešit vraždu v blázinci předstíráním vlastního šílenství. Postupně mu ale začne skutečně propadat. Na některý Fullerových filmech je něco perverzního, nepříjemného. Postupně, vlezle, je do diváka implantována tíseň, aniž by se ukázala příčina. Snová scéna, kdy je s bezmocným hrdinou smýkáno po chodbě a šlehají do něj blesky, jako by ke konci jen ztvrzovala, to, co už divák dávno tuší. Může se to stát komukoliv... Shock Corridor tak poukazuje na tenkou bariéru mezi příčetností a šílenstvím. (a krom toho pranýřuje mnohé americké nešvary jako rasismus, atomové bomby atp.) (09.07.2011)

Erotické dusno ze začátku filmu velmi rychle vyvětrá a nastoupí příběh o hledání vraha v blázinci. Novinář v utajení se žene za senzací a vůbec si nevšímá snad ještě silnějších témat, která jsou kolem něho, o lidech dohnaných netolerantní, rasistickou a chladnou společností k šílenství. První černošský vysokoškolák zhroucený pod tíhou rasistických útoků a měnící se v rasistickou kreaturu, americký voják zajatý v Koreji, který podlehl komunistickému výplachu mozku a dostal doma nálepku zrádce a zbabělce se převtěluje do jižanského generála - to byl přece taky voják na špatné straně, vědec, který se při představě, co můžou jím vyvíjené zbraně udělat, raději stáhne zpět do dětinskosti a bezstarostných her. ____ Fuller umí natočit silné scény, úderné momenty a omamující záběry, ale občas se mu to vymkne z rukou a záběry působí nechtěně směšně - například útok nymfomanek nebo konečné zhroucení novináře a závěrečná diagnóza vyslovená primářem působily brakově a dokonce až parodicky. /3. 9. 14./ (03.09.2014)