Park Row

Velmi z tohoto filmu čiší zájem o věc, touha ocenit všechny nezdolné novináře rvoucí se za pravdu. Velmi dobře načasovaný scénář spolu s vtipnými hláška potěší každého milovníka klasického starého Hollywoodu. (Pokud přehlédneme žánrová kliše, která již v průběhu naznačují pravděpodobný konec.) Některé repliky a jejich význam díky zmatenému titulkovacímu zařízení však unikly...Zdravím kolegyně z festivalového sálu, které již stihly ohodnotit dříve. (02.07.2011)

Další výborný film od Fullera. Přestože novinařina není zdánlivě tak akční téma, jako se nabízí ve westernech a thrillerech, tak Fuller to dostatečně kompenzuje svým agresivním stylem. Prudké nájezdy kamery na postavy, úžasné jízdy kamery kolem lidí na baru, alkoholici a brutální násilí podtržené brutálním formou. Podobně jako ve filmu 40 pušek i zde se nepřítelem i objektem lásky stává silná a mocná žena, která ovládá muže a fetišistické choutky diváků podtrhuje černými hadry.... Fuller je krásný a zvrácený žánrový experimentátor. (10.07.2011)

Vznik deníku Globe a čeho se rivalové nezaleknou, aby vás mohli zničit... Druhý film Fullera, který jsem viděla, a opatrně začínám tvrdit, že jeho rukopis je znát - ať už se týká příběhu či záběrů kamery. Občas člověk nedokáže rozlišit, co je skutečnost a co je jen jako (hlavně v případě jedné scény jsem byla hodně na vážkách), ale jinak velká spokojenost. Musíte se ovšem přenést v čase a zvyknout si na styl, kterým se filmy točily v padesátých a šedesátých letech - mluva, pohledy, gesta... (01.07.2011)

Znatelně svižnější než "Nahý polibek". Fuller vzdává poctu americké novinařině a zobrazuje bouřlivá devadesátá léta devatenáctého století, kdy newyorské deníky vznikaly i zanikaly náhle a dobrý nápad a inovativní styl znamenal rychlou cestu na výsluní. A také osinu v kalhotech konkurence... Snímek má spád, dobré komediální i dramatické momenty a nechybí mu opravdu nic, co dělalo v 50. letech Hollywood Hollywoodem. Tři a půl hvězdy. (02.07.2011)

(46. MFFKV) Udivuje mě, že film, který vede k sekundární gramotnosti, je přijímán tak, že se nekriticky přejímají informace o něm poskytnuté. PARK ROW opravdu není typické dílo své doby, které by bylo (pouze) vášnivou poctou americké novinařině. Pokud přistoupíme na biografickou legendu o Fullerovi, který své "nejosobnější dílo" údajně "financoval z vlastní kapsy", je dobré si všímat odklonů od konvencí a norem americké kinematografie 50. let, když se tvůrčí kolektiv vzhledem k produkční nezávislosti nemusel přizpůsobovat tzv. house style studií velké pětky a malé trojky klasického Hollywoodu. V PARK ROW jsou sice k vidění a slyšení některé formální postupy, které ve 40. letech zpopularizoval a ustálil OBČAN KANE, ale zároveň se z nich vybočuje: naznačí se flashback, ale nakonec se o něj nejedná, protože je vyprávění chronologické a lineární; pracuje se s více plány najednou a hloubkou pole, ovšem kamera není statická a na svou dobu je netypicky odpoutaná. Formálně tak jde o nebývale sebevědomý počin, jehož upozorňování na/podvrácení kodifikovaných postupů odpovídá nejenom oné ve filmu explicitně zmíněné "poctě americké novinařině", ale i významům, u nichž je třeba trochu namáhat mozek a interpretovat. Média (včetně toho kinematografického) jsou zde ukázána jako ta, která mohou podporovat demokracii. V 50. letech, které byly charakterizovány tzv. Honem na čarodějnice, věc jistě vítaná. V takovém případě lze pochopit i nutnost v podobě dodržení ustanovení heterosexuálního páru v závěru, ačkoliv se spíš než dva lidi dávají demokraticky dohromady dva rozdílné názory a přístupy. (03.07.2011)