Rozhovory

Odsouzený Eduard Cupák (se svým krásným melancholickým hlasem) a jeho soudce Jan Kačer vedou debatu o tom, co je to vlastně spravedlnost, jak je její pojetí relativní a velmi záleží na okolnostech její aplikace. Evald Schorm servíruje další snímek, který člověka nutí k zamyšlení a šrotuje mu v hlavě ještě dlouho po jeho zhlédnutí (což rozhodně není u Schormových filmů ojedinělý jev). (21.03.2014)

V jakém smyslu se v této zemi dnes používá slova právo! Parádní frajeřina, která mi vyrazila dech. Ne vrah, zavražděný je vinen. Ale čím? Touhou po spravedlnosti? A je vůbec nějaká? Cupák s Kačerem odehrávají prostřednictvím svých podmanivých hlasů fenomenální podívanou, díky níž si člověk uvědomí, jak křehké je vědomí života i smrti. Skoro se až divím, že to Schorm stihl natočit. A kdo bude soudit vás? (14.03.2017)

Film, který stojí na dialozích o spravedlnosti a vině v podání Eduarda Cupáka a Jana Kačera, nemůže být špatný. Obzvlášť když ty dialogy jsou takové, jaké jsou. Takovému filmu neuškodí ani zmatená režie, jež všechny ty skvělé myšlenky spíše tříští, než aby je v závěru spojila a udělala za nimi náležitou tečku. (22.11.2020)

Film je postaven na spoustě zajímavých myšlenkových podnětů, které se na diváka hrnou od začátku až do konce, čímž sice na jednu stranu dělají dílo poněkud hůře uchopitelným, ale na druhou zas lákavým k dalším zhlédnutím (přirovnal bych Rozhovory ke knize krátké a nesmírně obohacující, avšak náročné na vstřebání a pochopení, ke které se čtenář čas od času vrátí a s chutí se do ní začte). Jinak je to de facto drama o 2 hercích (zaujal mě hlavně dokonale cynický Kačerův soudce) a dialozích (mimochodem ostrých jako břitva) na téma smrt, spravedlnost, (ne) právo a vina (ve vedlejší linii se ještě dostává na lásku a souznění duší muže a ženy). K napálení 5* mně ovšem brání to pozadí natáčení, které mi svými výklady zřejmě mělo vykouzlit hořký úsměv na rtech, mě však velmi rušilo, Macháčkovými výrazy iritovalo a zbytečně upozorňovalo na to, že jde o umělý a režisérem vykonstruovaný příběh (jakoby to snad bylo potřeba). Ale jak už jsem nastínil výše, k Rozhovorům se rád v budoucnu vrátím a zase si u nich chvíli zapřemýšlím. „Kdysi jsem si myslel, že budu mít dost sil, abych stál za svým přesvědčením. Pak jsem ale shledal, že vzdát se svého přesvědčení je snadné, ba dokonce rozumné, a přestal jsem to pokládat za zběhnutí…dneska soudím bez nenávisti a bez lítosti. Z mých úst Vám vzejde smrt, přitom k Vám cítím úctu.“ – „Pak tedy nejde o nic jiného, než o moc…právo je tvář moci.“ (04.05.2014)

Jak dobrý by tenhle film mohl být, kdyby byl o pár stupňů promyšlenější... Samotná linie, kde vyniknou naprosto skvostné hlasy pánů Cupáka s Kačerem (audio by klidně obstálo bez obrazu jako výtečná rozhlasová hra) je výborná, sluší ji bezčasnost a je v ní jeden dobrý dialog vedle druhého a nejsou to jen prázdné fráze a opravdu mají svou hloubku. Jenže, bohové, jak mě tam neskutečně, hrozivě a abnormálně štvali záběry ze střižny! Pro mě osobně dokonale podřezali jinak výbornou atmosféru a zcela určitě by se dali najít mnohem přirozenější způsoby, jak do filmu vecpat citáty na téma spravedlnost (a navíc nemám podobné nabourávání fikčního světa rád, působí na mě asi jako film, kde by vystupovalo monstrum, chtivé zničit a sežrat vše živé i neživé pod sluncem, ale každých patnáct minut by si milé monstrum sundalo gumovou hlavu a herec by nám s vážnou tváří zdůraznil, že v africe propukl hladomor a že žádné monstrum v reálu neexistuje). (29.06.2014)