Den sedmý, osmá noc

Ukázka tragického nesmyslu, který se přiživil na pojmu "česká nová vlna". Film v podstatě nemá žádný děj, logika neexistuje, film se skládá z různých scén, jako znásilnění Luby Skořepové nebo nahá pominutá Květa Fialová v zrní terorizující vesničana a do toho ještě UFO (?) sledující vesnici. Jo, jistě, je v tom skryté podobenství na sovětskou invazi, lidi nevěděli, co se děje, měli strach, ale šlo by z toho udělat mnohem lepší a logičtější film, proboha. Jednu hvězdičku dávám za tradičně zábavného Jana Kačera, který v netradiční roli učitele podává klasicky dobrý výkon a za asi jediný úspěšný pokus o jakousi pointu ve scéně s výpravčím. Je opravdu hrůza vidět v kolika experimentálních nesmyslných příšernostech utopili komunisti peníze. :) (10.05.2009)

Černobílé podobenství Evalda Schorma a Zdeňka Mahlera, narychlo natáčené jako odezva na vstup sovětských vojsk do ČSSR v roce 1968. Film vypráví o obyvatelích jedné české vesnice, které nejprve pobaví varovné hlášky místního idiota, znepokojí herci s kočovným divadlem, kteří sem přijedou a nakonec zpanikaří, když zjistí, že zmizel přednosta stanice a na nádraží se objevily cizí vagóny. Do toho se z nebe sem tam ozývá podivný hluk. Snímek bývá přirovnáván k podobenství Jana Němce a Ester Krumbachové O slavnosti a hostech. Přijde mi to poněkud přehnané. Na Dni sedmém... mi přijde, že je znát uspěchanost, s jakou se film točil, i jak rychle scénář vznikl, takže celá moralitka je tak prvoplánová a průhledná jako rybí měchýřky. To, že neznámá hrozba může v lidech vybudit zlo, kdy i hodný a rozumný pan učitel jde, zabije a dokáže si to logicky odůvodnit, jsou sice zajímavé myšlenky, avšak vzhledem třeba k zmíněnému O slavnosti a hostech značně zjednodušené. Kde nabízí Jan Němec mnohovrstevnost a určité zvraty, zde jde příběh prvoplánově kupředu a zaujme snad jedině scénou hromadného znásilnění postavy v podání tuším Ljuby Skořepové, která se tu objeví na tehdejší dobu velmi odvážně zcela a viditelně a na několik minut nahá. (Pravda, někdo by z toho spíše mohl mít zlé sny? :-)) Navíc celé řazení scén působí značně chaoticky, v té hromadě postav má divák problém se vůbec zorientovat, natožpak s nimi něco spoluprožívat, a i když vím, že se Den sedmý, osmá noc má řadit ke klasice českého filmu, právě jako divák jsem byl filmem slušně řečeno rozčarován. (29.10.2018)

Film, který se natáčel téměř za asistence okupačních tanků, proto ta chaotičnost a roztržitost filmu, ale právě také proto je tento film tak vypovídající o době svého vzniku. Opětovně se ukázal Schormův negativní náhled na potenciál dobra v člověku. Tím se hodně blíží filosofii režisérů "spirituálních" filmů jako byli Tarkovskij nebo Bresson. (04.10.2008)

–Dneska je možný i nemožný –Jestli už není možný jen to nemožný. Pokud byly předchozí Schormovy filmy ve větší či menší míře otevřeny alegorickému výkladu, apokalyptický Den sedmý, osmá noc je plnokrevným podobenstvím, jež realistické čtení prakticky vylučuje. Film natáčený podle Mahlerova scénáře v okupační atmosféře roku 1969 vystihuje – podobně jako Smuteční slavnost, Ucho či Zabitá neděle – dobu svého vzniku náladou absolutní beznaděje i některými tématy (zneužívání moci, nedůvěra ve spravedlnost, davová psychóza). Všichni lidé jsou zlí, ještě horší, mají-li strach. Strach, že se někdo dívá, že někdo poslouchá, že má jejich životy v rukou. Strach, že po téhle noci nepřijde den. Už ani Ježíšovi nikdo nevěří a Máři Magdaléna byla deklasována na oběť mužského chtíče. Šokující otevřenost, ani špetka naděje, frustrující kvantum náznaků. Schorm prostřednictvím naturalistických výjevů jako z Boschových obrazů obnažuje absurditu světa, které se již nelze s trpkostí vysmát. Kdo se tváří tvář ohrožení nepřipadá k pudově jednající smečce, bude zničen. Lidskost a racionalita se vytratily. Ušetřen zůstává pouze místní blázen, kterého se šílenství netýká, protože mu již propadl. Totální morální rozklad jedné vesnice, svírané strachem z nikým nespatřeného nepřítele, byl příliš průhlednou alegorií posrpnového dění, aby film prošel dobovou cenzurou. Natáčení probíhalo mezi červnem a srpnem 1969. V prosinci byla hotova pracovní kopie. Na příkaz ústředního ředitele Čs. filmu Jiřího Purše putovala rovnou do trezoru. Zdůvodnění se zakládalo na tom, že film vyvolává pocity strachu a nejistoty. Premiéra pracovní verze proběhla až 17. května 1990 v pražské Lucerně a režisér výsledek nikdy nespatřil. Částečnou improvizací vznikající a ve spěchu dokončovaný film patří z pochopitelných důvodů k nejméně vyrovnaným dílům Evalda Schorma. Přesto jde o mrazivou a nadčasovou studii lidské malosti a krutosti, zvlášť relevantní v časech jako jsou ty dnešní, kdy je společnost opět nejistá, rozdělená a zmítaná vyhrocenými emocemi. 80% Zajímavé komentáře: sportovec, Adam Bernau, dzej dzej (06.05.2018)

Film chápu tak, že se mělo jednat o alegorii na lidskou povahu, jak se lidé sami bez cizí pomoci dokážou zterorizovat. Podobnost s nastupující dobou, kdy jsme zde sice měli ruské tanky, ale znormalizovali jsme se poslušně sami, asi nebude čistě náhodná. V daných historických podmínkách obdivuhodné dílo, pokud ale hodnotím dnes dávám *** a půl (24.05.2009)