Den sedmý, osmá noc

–Dneska je možný i nemožný –Jestli už není možný jen to nemožný. Pokud byly předchozí Schormovy filmy ve větší či menší míře otevřeny alegorickému výkladu, apokalyptický Den sedmý, osmá noc je plnokrevným podobenstvím, jež realistické čtení prakticky vylučuje. Film natáčený podle Mahlerova scénáře v okupační atmosféře roku 1969 vystihuje – podobně jako Smuteční slavnost, Ucho či Zabitá neděle – dobu svého vzniku náladou absolutní beznaděje i některými tématy (zneužívání moci, nedůvěra ve spravedlnost, davová psychóza). Všichni lidé jsou zlí, ještě horší, mají-li strach. Strach, že se někdo dívá, že někdo poslouchá, že má jejich životy v rukou. Strach, že po téhle noci nepřijde den. Už ani Ježíšovi nikdo nevěří a Máři Magdaléna byla deklasována na oběť mužského chtíče. Šokující otevřenost, ani špetka naděje, frustrující kvantum náznaků. Schorm prostřednictvím naturalistických výjevů jako z Boschových obrazů obnažuje absurditu světa, které se již nelze s trpkostí vysmát. Kdo se tváří tvář ohrožení nepřipadá k pudově jednající smečce, bude zničen. Lidskost a racionalita se vytratily. Ušetřen zůstává pouze místní blázen, kterého se šílenství netýká, protože mu již propadl. Totální morální rozklad jedné vesnice, svírané strachem z nikým nespatřeného nepřítele, byl příliš průhlednou alegorií posrpnového dění, aby film prošel dobovou cenzurou. Natáčení probíhalo mezi červnem a srpnem 1969. V prosinci byla hotova pracovní kopie. Na příkaz ústředního ředitele Čs. filmu Jiřího Purše putovala rovnou do trezoru. Zdůvodnění se zakládalo na tom, že film vyvolává pocity strachu a nejistoty. Premiéra pracovní verze proběhla až 17. května 1990 v pražské Lucerně a režisér výsledek nikdy nespatřil. Částečnou improvizací vznikající a ve spěchu dokončovaný film patří z pochopitelných důvodů k nejméně vyrovnaným dílům Evalda Schorma. Přesto jde o mrazivou a nadčasovou studii lidské malosti a krutosti, zvlášť relevantní v časech jako jsou ty dnešní, kdy je společnost opět nejistá, rozdělená a zmítaná vyhrocenými emocemi. 80% Zajímavé komentáře: sportovec, Adam Bernau, dzej dzej (06.05.2018)

Černobílé podobenství Evalda Schorma a Zdeňka Mahlera, narychlo natáčené jako odezva na vstup sovětských vojsk do ČSSR v roce 1968. Film vypráví o obyvatelích jedné české vesnice, které nejprve pobaví varovné hlášky místního idiota, znepokojí herci s kočovným divadlem, kteří sem přijedou a nakonec zpanikaří, když zjistí, že zmizel přednosta stanice a na nádraží se objevily cizí vagóny. Do toho se z nebe sem tam ozývá podivný hluk. Snímek bývá přirovnáván k podobenství Jana Němce a Ester Krumbachové O slavnosti a hostech. Přijde mi to poněkud přehnané. Na Dni sedmém... mi přijde, že je znát uspěchanost, s jakou se film točil, i jak rychle scénář vznikl, takže celá moralitka je tak prvoplánová a průhledná jako rybí měchýřky. To, že neznámá hrozba může v lidech vybudit zlo, kdy i hodný a rozumný pan učitel jde, zabije a dokáže si to logicky odůvodnit, jsou sice zajímavé myšlenky, avšak vzhledem třeba k zmíněnému O slavnosti a hostech značně zjednodušené. Kde nabízí Jan Němec mnohovrstevnost a určité zvraty, zde jde příběh prvoplánově kupředu a zaujme snad jedině scénou hromadného znásilnění postavy v podání tuším Ljuby Skořepové, která se tu objeví na tehdejší dobu velmi odvážně zcela a viditelně a na několik minut nahá. (Pravda, někdo by z toho spíše mohl mít zlé sny? :-)) Navíc celé řazení scén působí značně chaoticky, v té hromadě postav má divák problém se vůbec zorientovat, natožpak s nimi něco spoluprožívat, a i když vím, že se Den sedmý, osmá noc má řadit ke klasice českého filmu, právě jako divák jsem byl filmem slušně řečeno rozčarován. (29.10.2018)

Film, který se natáčel téměř za asistence okupačních tanků, proto ta chaotičnost a roztržitost filmu, ale právě také proto je tento film tak vypovídající o době svého vzniku. Opětovně se ukázal Schormův negativní náhled na potenciál dobra v člověku. Tím se hodně blíží filosofii režisérů "spirituálních" filmů jako byli Tarkovskij nebo Bresson. (04.10.2008)

Podobenství o ruské okupaci roku 1968, které není moc složité k pochopení a které má dost zajímavých symbolistických prvků (z nichž některé jsou i mysteriózní a v závěru to i trochu vypadá jako sci-fi). Bohužel je na něm dost znát, že bylo natočené ve spěchu a že se na něm později ani moc nepracovalo, když ten film šel hned po dotočení do trezoru (aby taky ne, když to vzniklo až v roce 1969). Přesně tak totiž působí i jeho poselství - nepromyšleně a chaoticky. Jasně, Schorm to nikdy neviděl, kdoví, co by na to řekl a co za změny by chtěl udělat, ohled by se na to brát asi měl, ale přece jenom ten film existuje v takové podobě v jaké je a takhle bych ho taky měl ohodnotit. Ono i tak je na tom filmu znát, že ho bylo třeba víc rozpracovat, některé scény zkrátit nebo vystřihnout a víc rozvést mysteriózní prvky, aby působily uceleněji. Stejně tak by chtělo dotáhnout i postavy a jejich chování. Rozhodně tu byl potenciál na jedno z nejlepších československých podobenství, ale ta uspěchanost tomu skutečně dost ubližuje. A víc jak průměrné hodnocení dát prostě nemůžu. 3* (30.01.2021)

Alegorické a satirické dílo. Česká vesnička je ohrožena neznámým nebezpečím, jehož existenci není nikdo schopen potvrdit ani vyvrátit a které není nikdo schopen pojmenovat (vzhledem k době vzniku se nabízí jednoznačná asociace na invazi 1968). Jednotliví obyvatelé vesnice chápou hrozbu každý po svém, jejich reakce je ale totožná. Postupný rozkĺad charakteru postihuje všechny bez výjimky a končí těmi nejtěžšími zločiny. Schorm a scénárista Zdeněk Mahler spíchli tento film doslova na koleně - při natáčení byli vystaveni hrozbě, stejně jako jeijch hrdinové. Každým dnem hrozilo, že bude natáčení na příkaz shora zastaveno, což se nakonec nestalo. Film byl ale okamžitě zakázán, definitiní vezi přestříhával Schorm nedlouho před svou smrtí. Za zmínku stojí účast herce Josefa Beka, který byl ke straně vždy loajální a proto byl v československém "mainstreamu" pravidelně obsazován.. Film je v jistých ohledech velmi podobný Němcovu O slavnosti a hostech (hrdinové "vsazováni" do modelových situací, neurčitost času a místa typická pro alegorii) a také Buňuelovu Andělu zkázy (skupina lidí neschopná opustit určitý prostor). (01.08.2005)