Vtáky v tŕní

„Podle jedné legendy žije na světě pták, který zazpívá jen jednou za život, sladčeji než jakékoli jiné stvoření na této zemi. Od chvíle, kdy vyletí z hnízda, hledá trnitý strom, a neustane, dokud ho nenalezne. Potom se v těch nehostinných větvích rozezpívá a na nejdelší a nejostřejší trn se nabodne. Umíraje se vypne ve smrtelných mukách a krásněji než skřivan či slavík zazpívá jednu jedinečnou píseň, za kterou zaplatí životem. Ale celý svět zmlkne a naslouchá a Bůh na nebesích se usmívá. Neboť to nejlepší se vykoupí jen velikou bolestí… Alespoň tak praví ona legenda,“ to je úvod příběhu „Ptáci v trní“ od Colleen Mc Culloughové. Legenda je zmíněna i ve filmové sérii. Ta se sice navenek tváří romanticky – vztah Meggie a kněze Ralpha de Bricassarta, ovšem hlavně zachycuje každodennost ve farmářské rodině Clearyů, kde byla Meggie jako děvče od dětství v roli outsidera, a proto nachází útočiště u kněze. Život na farmě Drogheda v první polovině 20. století zobrazen realisticky. Zajímavost: představitelka Meggie (Rachel Ward) a její filmový manžel Luke O´ Neill (Bryan Brown)jsou i ve skutečnosti manželé. Mc Culloughová (1937) podobné téma zpracovala i ve svém románu Ve stínu zlaté hory (2003). (02.01.2009)

Kuriozní je, že tohle představovalo pro generaci mojí matky vrchol romantickej dojáků. No a dneska, ve vší záplavě pojišťoven, vztahů, atd. je to neškodná podívaná. Sice po prvním díle dost předvídatelná, ale kupodivu mi to vůbec nevadilo, naopak jsem se tim slušně bavila, když mi všchny typy na to kdo, kdy umře, vyjde:) (05.08.2010)

Na tento seriál musel v mladosti naraziť každý, kto nebol sirota, pretože potom žil so svojou mamou. Veľmi profesionálne natočený americký seriál s jasným ťahom na trochu odrastenejšie ženské publikum. To bolo samozrejme hotové z čistého charakteru a zasneného pohľadu tu doslova božského Richarda Chamberlaina. Podobný prípad, ako Sever proti Juhu, ale ten sme ako chlapci mali radšej. (09.01.2013)

Kniha je lepší. Seriál je vhodný pro ty, kdo si vzpomínají, že kniha byla pěkná, a chtějí si připomenout, o co šlo. Matně připomenout. Richard Chamberlain není vůbec můj typ, sutany mi puls nezrychlují (a kardinálské klobouky už vůbec ne), ale stejně mám při poslední epizodě vždycky po ruce kapesníky. Dávají ji totiž většinou až konci léta, kdy jsou noci chladné, a já náchylná k nachlazením. :) (07.07.2011)

Vždycky když jsem někde náhodou zahlédla název, říkala jsem si, že to sice už dnes asi je klasika, ale bude to stejně taková ta chujovina alá Rosamunda Pilcher, co pro 25 letou holku úplně nebude, no a hle... ono jsem se vlastně příliš nemýlila, červená knihovna jako když vyšije, ale... jo, toto mě prostě chytlo, nebylo to tak úplně pitomý, a co si budeme povídat, všichni známe to pořekadlo o zakázané lásce a každý, kdo si ji tak trochu prožil, musí jen potvrdit... z otce Ralpha de Bricassart v podání Chamberlaina srší charisma na všechny strany proudem, představitelka Meggie podle mě místy hrála špatně nebo přehrávala, ale asi to k vývoji její postavy, která se mi úplně vždy nezamlouvala a rozčilovala mě, vlastně patřilo. Nepamatuji si však, kolikát mě jeden jediný film nebo seriál dokázal tolikrát naprosto citově rozložit, za což tleskám a navíc jsem nabyla dojmu, že se jedná o poměrně věrnou adaptaci knihy, až na pár odlišností, které však nejsou nijak zásadní (četla jsem jen velmi zjednodušený originál), a prostě to plný hodnocení musím napálit. (05.10.2019)