Služobníčkin príbeh

áááááá...úžasná demagogie a pro nás o 26 let později poměrně směšně ztvárněná budoucnost bez "plodnosti". Přišlo mi to místy až hodně umělé, dost příšerné ve směru - lásky k plodu a víry v boha, ale Natasha Richardson je prostě kost i v současnosti - natož předtím :) :) Líbilo se mi ale jak tam byl znázorněno - poslouchejte nás a nic se Vám nestane...jinak budou ostatní tahat za ten provaz, který vás oběsí....Obrněné transportéry pro mě byly ale jako hodně :D :D :D A žárlivé manželky, které již nebyly plodné mi zase připomínaly Stepfordské paničky ;) Takže přesto, že to pro mě vyšlo jako poměrně hrozný film - něco v sobě ukrývá :) (25.11.2016)

Upraveno v září 2021. Film Příběh služebnice je vlastně melodramem v extrémně patriarchálních podmínkách života. Volker Schlöndorff vychází ze stejnojmenného románu kanadské spisovatelky Margaret Atwood z roku 1985, ale jeho záměr se ne zcela vydařil. Výsledek působí spíše jako klaustrofobické melodrama, než hříčka o starozákonní militantní totalitě. Z románové předlohy i z filmu je cítit ženský vzdor k mužskému pohlaví, což sice pudově přijímám se skřípěním zubů, ale s ohledem na moderní dějiny člověka je pochopitelný. Margaret Atwood otevřeně naráží a též doráží na patriarchální řád běhu světa z podhledu vlastních zkušeností, ale využívá i dobové reálie Spokojených států, západního vyspělého světa, východních totalit a muslimského fundamentalismu. Zvláště ostře to schytávají politické a náboženské atributy doby ze Spokojených států, byť inspirace je čerpána z vícero míst. Filmová adaptace zůstala na půli cesty, úchvatné je barevné rozložení i choreografie obrazu z náchylností a fantomů, ale satira politické hrozby prohrává s romantickou operou melodramatické potřeby lásky. Hrdinkou příběhu je Kate, neboli Offred (průměrná Natasha Richardson), žena, kteráž v zákeřných ohybech osudu pragmaticky přijímá úlohu otrokyně, aby přesto nepřestala doufat v záchranu a lásku. Hlavní mužskou postavou je velitel (příjemný Robert Duvall), jeden z nejmocnějších mužů ve státě Gilead v patriarchálně teokratickém totalitním uspořádání moci. A každá moc má privilegované postavení. Důležitou postavou příběhu je Serena Joy (zajímavá Faye Dunaway), velitelova manželka v jistém sebezapření a v žárlivé obezřetnosti z běhu životních pravidel a zákonů. K významnějším postavám patří také velitelův osobní řidič a jeho pravá ruka Nick (průměrný Aidan Quinn) a kamarádka Kate, rebelující a zlomená systémem Moira (zajímavá Elizabeth McGovern). Z dalších rolí: příkladná vychovatelka služebnic "teta" Lydia (Victoria Tennant), služebnice a členka odboje Ofglen (Blanche Baker), psychicky labilní služebnice Janine, neboli Ofwarren (Traci Lind), nebo služebnice světící kněz (J. Michael Hunter). Film Příběh služebnice má sic své drobné kvality, ale i ty vlastně poslouží ku prospěchu a zdaru romantického melodramu za extrémních politických podmínek. Nepovedená to masturbace, která započala jako příslib nevšední orgie s konkubínou. (02.04.2011)

Velmi zajímavý námět i vývoj děje, svižně podaný rozsáhlý příběh a pohltivá atmosféra posouvají tohle lehce chladné sci-fi dílko s další antiutopickou vizí totalitní společnosti do výrazného nadprůměru. Byť mám z filmu vesměs působivý zážitek, přeci jen od takového režiséra jako Volker Schlöndorff jde pro mě o mírné zklamání. Tady je hodně znát, že Příběh služebnice pochází z období, kdy Schlöndorff několik let natáčel většinoiu nízkorozpočtové adaptace pro americkou televizi a s výjimkou Smrti ochodního cestujícího v nich povětšinou neměl moc příležitostí uplatňovat výraznější režijní nápady. Výsledek občas působí spíše jako rutina, za kterou by klidně mohl stát i méně zvučný režisér, a ačkoliv film nepostrádá dobrou atmosféru, vzhledem k napínavému ději a často děsivému obsahu bych si jí představoval určitě mnohem víc strhující a ponuřejší. Jelikož jsem knihu nečetl, dívat se na novodobý seriál dle stejné předlohy nemám v plánu a rozehraný děj s náboženskou totalitou, jedním nekompromisním ústavem pro poslední plodné ženy a v závěru i prostorem pro nikdy neumírajcí naději mě zaujal dostatečně, uděluji ke své spokojenosti a obohacení slabší 4 hvězdičky. [70%] (14.07.2021)

Aby byly dystopie působivé, musí být uvěřitelné. Tahle je z těch o nichž jsem četl a nebo je viděl ve filmu, po Hunger Games druhá nejhloupější. Společnost Gilead nedává smysl a působí destruktivně jak na ovládané, tak na ovládající. Přesto je z nějakého záhadného důvodu udržovaná. Příběh služebnice se může pochlubit slušnou tísnivou atmosférou, za níž ovšem nevděčí zápletce, ale režijnímu umu Volkera Schlöndorffa, slušným hercům a náladové hudbě. Ve druhé polovině navíc tempo znatelně upadlo a do nepravděpodobného závěru film doslova doklopýtal. Jestli chcete vidět, jak by vypadala společnost v níž se přestaly rodit děti, pusťe si radši Potomky lidí. (09.11.2020)

Dystopická sci-fi je osobitým Schlöndorffovým "předpostmodernizačním" vkladem do diskusí o budoucnosti civilizace, jak byly vedeny na přelomu druhé a třetí třetiny minulého století. Více než k Zamjatinovu románu MY ukazuje k Londonově ŽELEZNÉ PATĚ nebo Čapkově BÍLÉ NEMOCI a evidentně pracuje s myšlenkovým světem stále současné americké náboženské fundamentalistickí pravice, která v některých ohledech připomíná postupy a techniky militantního islámu (např. KKK). Herecké výkony odpovídají zvolenému žánru, tj. více hrají do dějových linií než do individualizovaných postav, což je v případě tohoto žánru specifická nutnost. Svěže odvyprávěný děj směřuje k odhadnutelnému závěru a viditelně naznačované naději. V dějinách sci-fi jde o jedno z jejích standardních témat, v dějinách kinematografie hraného filmu o nadprůměrně odvedenou koprodukční práci, z pohledu diváka o nevšední podívanou na téma, jež je dnes opravdu aktuálním nevšedním diváckým zážitkem. (12.05.2011)