Plechový bubienok

Kongeniální převedení prvních dvou třetin Grassova románu na plátno (Zatímco film končí Oskárkovým odjezdem z Gdaňska, kniha pokračuje líčením jeho osudů v poválečném Západním Německu). Schlöndorffova režije je jako vždy suverénní, Lutherova kamera působivá, scénář vynikající (jak jinak, u J. C. Carriéra). Podstatnou měrou se ale na výsledné podobě filmu podílejí zejména představitelé celé řady hlavních i vedlejších postav příběhu. O Davidu Bennentovi je zbytečné mluvit, právem je tu chválen v každém druhém komentáři. Vedle něj tu ovšem ztvárnila jedny ze svých nejlepších rolí také trojice (!) jeho filmových rodičů - A. Winklerová, D. Olbrychski a M. Adorf, z nichž toho posledně jmenovaného jsem nikdy neviděl v lepší formě, než právě v "Plechovém bubínku". (24.08.2008)

Film zdobí priam až Viscontiovská atmosféra, ktorá sa tak stala hlavnou doménou tohto multižánrového a ťažko uchopiteľného diela. Nádherne dobové exteriéry a interiéry len umocňujú celkovú pochmúrnosť snímku, čo sa týka výpravy ide teda o prvotriedne odvedenú prácu. Nemám námietky ani k hereckej stránke, aj keď mi miestami tá ukričanosť a ububnovanosť chlapca liezla mierne na nervy, no na druhú stranu ho chápem, ja by som tiež kričal. Dejovú linku umne dotvárajú rôzne bizarné a sureálne vsuvky (napr. Oskarov pôrod), ktoré ešte umocňujú celkovú depresívnu atmosféru Oskarovho života a života ľudí okolo neho v ťažkých predvojnových a vojnových časoch v slobodnom meste Gdaňsk. Pred očami diváka sa tak rozprestrie svet rozmanitých charakterov, úchyliek, obscénností, smutných udalostí, ale aj priateľstva a miestami i humoru na pozadí ťažkej doby a za hlučného protestu jedného chlapca, ktorý sa rozhodol, že nevyrastie, pretože takýto svet dospelých sa mu nepáčil. Nádhera. 89/100 (20.09.2017)

Jeden z nejsilněji působících filmů světové historie a snad jediný film, který svou metaforickou formou pojmenovává příčiny běsů, které spustil německý národ vně i mimo středoevropský prostor v třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století... Zfilmovaná autobiografická literární předloha Guntera Grasse je zasazená do rodného Grassova města Gdaňsk a postihuje genezi proměny tamní kušubské menšiny. Symbolická hlavní postava (nezúčastněný pozorovatel převratného dění) malý Oskar zcela odmítá odpovědnost za svůj život a věci kolem něj, nejedná se ale o nějakou poruchu osobnosti, leč o zcela dospělé racionální gesto odporu. Rozhodne se tedy zvrhlou dobu řešit osobně a po svém - poruchou své identity, vědomě začne trpět infantilismem. Dění ve světě dospělých ho přetěžuje, tak sestupuje do dětského světa, kde se cítí lépe a může v něm vytěsňovat negativní zážitky světa dospělých. Jeho nerovnoměrný psychický vývoj je symbolickou směsí dítěte a dospělého (útěk z reality do dětství je vlastně jediný možný prostředek, jak čelit všepostihujícím plíživě nastupujícím hrůzám). Jako symbolický předmět své vzpoury nosí sebou neustále malý plechový bubínek. Disponuje také hlasem šplhajícím se až do frekvencí, které mohou ničit a rozbíjet. Ani tato jeho zbraň, ani jeho symbolická vzpoura nemohou však zastavit neodvratný nástup apokalypsy. Před běsy války a nesnesitelnou tíhou doby není úniku... (geniálně je to vystiženo uměleckými symboly - např. koňská hlava plná slizkých úhořů - odkaz k antické Medúse, které podle řecké pověsti nemohl uniknout nikdo, kdo se na ni zadíval, jelikož hrůzou zkameněl...) (19.06.2007)

"Ale Jéžíšek byl ve skutečnosti plynař!" Když se tenhle vynikající film v devadesátých letech objevoval v artových kinech, párkrát jsem na něj zašel, protože jeho bizarní poetika (nebo spíš poetická bizarnost?) se mi hodně líbila. Četl jsem tehdy i knihu, ale v paměti mi z ní nic nezůstalo, myslím jen, že byla vrstevnatější a dějově obsáhlejší než film, což bývá u knižních předloh obvyklé, a že její děj pokračoval ještě několik let po válce. Teď jsem si Die Blechtrommel po dlouhé době pustil znovu a znovu jsem z něj nadšený; postava bubeníka Oskara je skvělá i skvěle zahraná, a nezapomenutelná je i spousta dalších postav - rozpolcená a labilní Oskarova matka, dobrácký hlupák Herr Matzerath, oddaný polský milovník Jan Bronski, smutný hračkář Sigismund Markus, kleine Luderchen Maria, Bebra a signorina Raguna... Několik dobrých momentů - polévka pro Oskara, kadiš na hřbitově, srdcová dáma v ruce Jana Bronského, hrátky se šumákem, Bebrův trpasličí Front-Theater, odznak NSDAP v nepravou chvíli zapíchnutý do dlaně Alfreda Matzeratha a nesmazatelně se mi vryla do paměti syrově naturalistická scéna lovu mořských úhořů na koňskou hlavu. A taky jsem se kdysi díky tomuhle filmu dozvěděl o existenci Kašubů. (09.07.2013)

Dost ujeté, místy nechutné až prapodivně úchylné. Člověk musí mít asi smysl pro zvláštní obrazy a výjevy, aby tohle skousnul. Vidět film s českým dabingem, s kterým jsem ho viděl já, je potom už jenom hřebíčkem do rakve. Všechny ty divný pazvuky a skřeky, nechápu, jak to mohl někdo takhle nadabovat - hrůza. Procentuální úspěšnost filmu zde, si pak vysvětluju jen jako touhu intelektuálů najít smysl ve všem, co se normálu vymyká a to za každou cenu pro pocit, že jsem to zvláštní pochopil a že to ujeté dává nějaký hlubší smysl. Mně to smysl dává i tak, ale stejně tak se mi film jednoduše nelíbí a nebudu ho hodnotit výš jen proto, jaký je to obrazový, zvukový a myšlenkový patos a chtěl bych se tak i já sám vymknout z řad obyčejného komerčního publika ;) (20.10.2013)