Sedmero krkavců

Jestliže si uvědomíme, že se pohybujeme v rámci televizní produkce a jí odpovídajícímu rozpočtu, nenajdeme mnoho pohádek podobných kvalit. Téměř komorně (minimalisticky) laděný příběh o vině a vykoupení stojí na hereckých výkonech, magických exteriérech jižní Moravy (Pálava, Macocha, Janohrad) a podmanivých melodiích. Uvést tuto pohádku jako hlavní pořad Štědrého večera byl ale vskutku dramaturgický přešlap. Tematicky by bylo rozumější uvedení o svátcích velikonočních, které nám připomínají podobně baladický příběh, navíc v obou případech s dobrým koncem > zmrtvýchvstání + návrat prokletých synů. Ačkoliv jsem viděla pohádku nyní asi po patnácti letech, dokázala jsem si ještě před samotným znovuzhlédnutím plně vybavit její atmosféru a strach, který s sebou nese. Ráža dokázal vytvořit dokonalou sugesci skličujícího pocitu (a právě proto se tak moc nehodí k radostným Vánocím), který u mě účinkuje na 100%. (08.12.2011)

Z minima tu sénárista (Pavel Aujezdský) i režisér (Ludvík Ráža) vytvořili maximum. Ponurost prostředí i děje, v němž konec konců vítězí dobro nad zlem vítězí, připomíná, jak nutné je do výchovy i do života dosazovat i "absolutní" momenty, bez kterých ztrácíme smysl o jeho skutečné, přepestře barevné kvalitě. Bohužel si nevybavuju při nejlepší vůli první filmovou verzi tohoto skvělého příběhu Němcové z r. 1967. Pohádka-báchorka jako žánr byla původně určena pro dospělé a "zdětinštěla" až umělými sběry zhruba po roce 1800. Jako žánr není zcela jasná, je to jakýsi žánrový konvolut - nebo, chcete-li - průsečík. V nejčistší podobě se blíží ke svým bájeslovným (mytologickým) východiskům. Němcové se podařilo - a Aujezdský s Rážou to rozvinuli a dále úspěšně posunuli do filmové řeči - právě tento základ zachovat a dát mu uměleckou úroveň původního autorského výkonu (tato velmi podstatná stránka její tvorby je neprávem podceňována a až negována). Herecké kreace prakticky bez rozdílu tuto ideu rozvíjejí a dotvářejí na mimořádné umělecké úrovni. Dominanci tu mají ženské výkony (Hlaváčová, Chýlková, Podhradská) nad mužskými (Michal Dlouhý, Brzobohatý, Rösner) a zlo se - podáváno ve své skutečné, nezkreslené a nekarikované podobě temného, "černokněžného" živlu - jeví až přeexponovaně. Nicméně Jana Hlaváčová je a zůstává především strádající matkou, Brzobohatý chápajícím a manželčin žal sdílejícím partnerem, Mária Podhradská bezelstným, něžným, ale také pevným a houževnatým dívčím panenským ženstvím. Tento základní trojúhelník doplňuje tandem zla, v němž lehce incestní a rovněž již zapškle staropanenské ženství-zlo vneuvěřitelné škále prostředků suverénně zvládá Ivana Chýlková a jí odpovídá až hugovský skřet Borise Rösnera, jehož lidštějším pólem je zlovolný klevetil a pomouvač. Své ikony rámcujících živlů v tradiční posvátné triádě přesvědčivě zvládli Růžek, Jandová nakonec i Daniel Rous. Z této optimisticky ponuré pohádky mrazí, ale závěrečné vítězství dobra přesto zahřívá. V Bohdaně je zaklet i kus Němcové samé stejně tak jako v mateřském traumatu osmi zrozených a téměř nenávratně ztracených dětí. Štědrovečerní uvedení pohádky tak bylo útokem víc na šedou kůru mozkovou než na svátek plesajícího srdce. Chápu proto i ty hlasy, které se nenamáhají předstírat okouzlení a dávají to najevo i svým hodnocením. (27.01.2008)

Na tuhle pohádku se chce koukat jako malý capart nebo v hodně dobré společnosti. Jinak si nemyslím, že ji plnohodnotně oceníte. Přece jen prapodivných efektů se sluncem, přikrčených - psům ne nepodobných služebných, Chrta Borise Rösnera a mužatky Ivany Chýlkové se normální dospělý člověk bát nebude. A Petr Hapka se svou úžasně zakomponovanou muzikou všechno sám nezmůže. (16.11.2009)

Hystericky kvazimorálně vydírající matka vytvářející nesnesitelně přepjaté prostředí tyranie jakéhosi nereflektovaného Zákona, jemuž nikdo nemůže dostát, samozřejmě nemůže ze svých synů neudělat černé krkavé ptáky. (Její geny poznáváme bezpečně ještě v dceřiných teatrálních externalizacích vlastního selhání „zradila/zradil jsi mě“.) Princova citově totálně závislá sestra má evidentně dost prorostlé neřešené trauma, které si léčí tím, že vlastní závislost přetváří v závislost bratrovu. Postavy matky a princovy sestry však nejsou jen ukázkovými modely určitých typů patologických osobností, nýbrž mají i cosi podstatně společného: naprostou neschopnost jakékoli reflexe - jejich „všichni myslí jen na sebe“, byť motivováno pokaždé jinak, je ve výsledku týž nádor. Dojem z této modelové psychopatologie, velmi důrazně a v Miladině případu obzvlášť detailně provedené, je tak silný, že dává zapomenout na ostatní zoufalost nicotného filmu, budícího dojem dokonalého zmarnění silného námětu (kterýžto dojem je podporován doprovodnou hudbou, u níž neumím rozhodnout, zda je tak blbá už skladebně (Hapka?!) nebo až svým mdlým flašinetovým provedením). Jakkoli linie ústředních prvků (situace sedmi bratrů a jejich „němé“ sestřičky) je dostatečně nosná sama o sobě, jakož i to, že tvoří spojnici mezi matkou a princem v zajetí sestry. Asi u každé lidové pohádky lze předpokládat skrytou (ne-li zjevnou) psychologii. Nedokážu odhadnout, zda je dáno už scénářem nebo až režií, že v tomto zpracování Sedmera krkavců je kazuistika z učebnice psychopatologie tím jediným, co z pohádky zbývá. Postava Chrta, ale i postava Johany (Jolany?) se v tomto ohledu jeví sice velmi zajímavě (spíš jako intrapsychické komponenty než jako osoby), jakož i závěrečné scény „košile na hranici“, „lid a Milada“ a „návrat“, já ale budu zlej a k sjednocení dojmu z Rážova filmu použiju nezamýšlenou hlášku „moji bratři“, na něž se naivní, sotva zletilá kráska pochybného původu neustále odvolává (pokud mluví). Nikdo ať se nepohoršuje. Kdykoli byla Bohdanka na scéně, vybavovalo se mi "Ó Dio, ó Dio!" z jisté italské katolické žánrovky ze života světce. S PollyJean lze částečně souhlasit, sportovcův komentář určitě stojí za přečtení, jakož i pohádka za vidění - to ale jenom jednou. (22.05.2012)

Je těžké dát nějaké hodnocení. Ač si občas říkám, že se to jako pohádka moc brát nedá, je jedna z těch nejlepších. Vlastně, dalo by se říct, že na ní vznikla má láska k hororům ... Ivana Chýlková zde odvedla naprosto úžasnou roli, stejně jako její poddaný Chrt. Nikdy nezapomenu na hudbu, stejně jako na strach, který jsem kdysi cítila ... (29.06.2012)