Sedmero krkavců

40% — Divná pohádka. Motiv zlé královny v podání Ivany Chýlkové a jejího Chrta Borise Rösnera mi přišel úplně zbytečný a (ne)uměle naroubovaný. Ale chápu, že původní motiv je pro takhle dlouhou stopáž příliš jednoduchý a bylo ho potřeba rozšířit. Ovšem jestli zrovna tímto způsobem, bůh suď. (08.03.2016)

Tahle pohádka mě v dětství strašně děsila, a když jsem se na ni podíval po letech, nic se na tom nezměnilo. A právě to je ten důvod, proč se mi pořád líbí. Pohádka by měla děsit, ne být jen líbivá, a přesně tohle se tvůrcům podařilo, za což jsem jim pořád vděčný. Některé scény jsou prostě nádherně děsivé. (22.06.2015)

Je těžké dát nějaké hodnocení. Ač si občas říkám, že se to jako pohádka moc brát nedá, je jedna z těch nejlepších. Vlastně, dalo by se říct, že na ní vznikla má láska k hororům ... Ivana Chýlková zde odvedla naprosto úžasnou roli, stejně jako její poddaný Chrt. Nikdy nezapomenu na hudbu, stejně jako na strach, který jsem kdysi cítila ... (29.06.2012)

Hystericky kvazimorálně vydírající matka vytvářející nesnesitelně přepjaté prostředí tyranie jakéhosi nereflektovaného Zákona, jemuž nikdo nemůže dostát, samozřejmě nemůže ze svých synů neudělat černé krkavé ptáky. (Její geny poznáváme bezpečně ještě v dceřiných teatrálních externalizacích vlastního selhání „zradila/zradil jsi mě“.) Princova citově totálně závislá sestra má evidentně dost prorostlé neřešené trauma, které si léčí tím, že vlastní závislost přetváří v závislost bratrovu. Postavy matky a princovy sestry však nejsou jen ukázkovými modely určitých typů patologických osobností, nýbrž mají i cosi podstatně společného: naprostou neschopnost jakékoli reflexe - jejich „všichni myslí jen na sebe“, byť motivováno pokaždé jinak, je ve výsledku týž nádor. Dojem z této modelové psychopatologie, velmi důrazně a v Miladině případu obzvlášť detailně provedené, je tak silný, že dává zapomenout na ostatní zoufalost nicotného filmu, budícího dojem dokonalého zmarnění silného námětu (kterýžto dojem je podporován doprovodnou hudbou, u níž neumím rozhodnout, zda je tak blbá už skladebně (Hapka?!) nebo až svým mdlým flašinetovým provedením). Jakkoli linie ústředních prvků (situace sedmi bratrů a jejich „němé“ sestřičky) je dostatečně nosná sama o sobě, jakož i to, že tvoří spojnici mezi matkou a princem v zajetí sestry. Asi u každé lidové pohádky lze předpokládat skrytou (ne-li zjevnou) psychologii. Nedokážu odhadnout, zda je dáno už scénářem nebo až režií, že v tomto zpracování Sedmera krkavců je kazuistika z učebnice psychopatologie tím jediným, co z pohádky zbývá. Postava Chrta, ale i postava Johany (Jolany?) se v tomto ohledu jeví sice velmi zajímavě (spíš jako intrapsychické komponenty než jako osoby), jakož i závěrečné scény „košile na hranici“, „lid a Milada“ a „návrat“, já ale budu zlej a k sjednocení dojmu z Rážova filmu použiju nezamýšlenou hlášku „moji bratři“, na něž se naivní, sotva zletilá kráska pochybného původu neustále odvolává (pokud mluví). Nikdo ať se nepohoršuje. Kdykoli byla Bohdanka na scéně, vybavovalo se mi "Ó Dio, ó Dio!" z jisté italské katolické žánrovky ze života světce. S PollyJean lze částečně souhlasit, sportovcův komentář určitě stojí za přečtení, jakož i pohádka za vidění - to ale jenom jednou. (22.05.2012)

Film je především velkou obžalobou zaostalého feudálního systému: a) kdyby tehdy byla produktivita práce vyšší, Bohunka by spíchla těch 7 košil tak za tejden a né za víc jak 9 měsíců, a k žádné drasťárně s čerstvě narozeným dítětem by tak nemohlo dojít b) kdyby bylo Bohunce umožněno chodit v dětství do školy, uměla by číst a psát nebo aspoň kreslit, a i němá by tak mohla princi popsat, co se stalo s jejich potomkem. To už vůbec nemluvím o tom, že kdyby tehdy existovaly počítače, mohla mu na to téma udělat krásnou prezentaci v pavrpointu. Chyba ve filmu: Slunce hraje starý M. Růžek a Vodu mladá Z. Jandová. Ve skutečnosti to ale má být obráceně, neboť voda je starší než Slunce. (30.10.2014)