Starci na chmelu

Bezděky dokonale vystižený přechod: doznívající estetika barevných socialistických filmů 50. let, ale už s povstávající pražskojarní generací. Včetně částečné reflexe (nikoli kritiky) budovatelského pathosu. Jeden z filmů, u nichž se o počtu hvězdiček nediskutuje, ani když přihlédnu k rozličným drobným trapnostem, dokonce ani když přihlédnu ke Gottovi, který už tehdy měl schopnost zabít jakoukoli písničku. "Kdyby sis oči vyplakala" je v jeho podání nechutný opruz. Ale i ten trojčlenný černý chór mi s odstupem času připadá trochu směšný, ne už tak charismatický, tak zásvětně revoluční jako kdysi. Leč i tak: při každém dalším dívání jsem v tom už od prvních vteřin. (17.09.2012)

Film je pravděpodobně vtipnější, než v době svého vzniku a hlavní hrdina je sice outsider, ale taky tak trochu blázen. Podle jeho chování bych soudil, že kdyby se situace ještě trochu vyhrotila, měl by zaděláno na ústav. V podstatě bych mohl tvrdit, že nakonec spolu nežili štastně až do smrti. Ale nezbývá, než pochválit Vladimíra Pucholta za skvělý výkon a netradiční hlavní postavu, tahouna celého filmu. Muzikálová čísla jsou docela legrační, moc se mi jejich vyznění líbilo, písničky jsou hudebně naprosto mimo tehdejší twist, jak se zmiňuje ve filmu. Respektive jsou mimo ten pravý "zahraniční twist", ale k takové té pozlátkové chmelové atmosféře tehdejšího socialismu se skvěle hodí. (12.11.2007)

Generační výpověď generace mých rodičů. Symbol učitele (v tomto konkrétním případě učitelky s nomen omen přezdívkou Jana Ámos) - intelektuála jako toho, který selže a nechá se zmanipulovat totalitní mocí a v pomýlení namísto empatie zaujímá nejtvrdší stanovisko, výstižná metafora o úloze inteligence v tragické době 50. let. Film z epochálního zlomu (v důsledku XX. sjezdu KSSS a Chruščovově odhalení tzv. Kultu osobnosti), kdy se ještě téměř nic nesmělo, ale přesto už se mnohé prostě muselo celospolečensky ventilovat, třeba prostřednictvím neškodného muzikálu. Starci na chmelu jako jedni z prvních zvěstovatelů politického tání a celospolečenských změn, později pojmenovaných jako Pražské jaro. (29.12.2012)

Když vynecháte většinu písniček o ničem, tak vám zbude lyrický příběh s trochou nadsázky. Velice upřímné podání Vladimíra Pucholta, ketrý předvedl netypický mužský postoj k ženě. Samozdřejmně na konec Happyend s klasickou písničkou ...Chodili spolu z čisté lásky a 17 jim bylo let.... (26.03.2007)

Zní to trapně a poněkud zatuchle čítankově, ale na značné části komentářů k tomuto filmu je zřejmá upadající úroveň polistopadové výuky dějepisu, zejména dějin XX. století a až fatální neschopnost podstatné části společnosti vyrovnat se s komunistickým čtyřicetiletím. Bez nich porozumět STARCŮM je totiž krajně znesnadněné, pokud vůbec možné. Příběh filmu je prostý svou základní linkou, nikoliv však svými druhotnými a zpětnovazebnými významy. Přesně - srovnávejme s přeceňovanými polistopadovými REBELY, ale i ŠAKALÍMI LÉTY - postihuje atmosféru doby, její skutečné hrdiny - Filip Havelka je předobrazem Jana Palacha, Jana Zajíce, ale i jihlavského komunisty Evžena Plocka. Jeho zanícený idealismus, který překonává dobové vymývání mozků, poznamenané v mnoha ohledech hrůznými padesátými lety, (Filipova příruční knihovnička-lékárna ducha) je odzbrojující a ve své dojemné pubertálnosti, v níž se dětství převtěluje do jinošství,, neodolatelné. Je totiž také nastaveným zrcadlem, které nemilosrdně ukazuje odvrácenou tvář všech "křivohubých" (Gogol). Ale i druhá hlavní postava - Hanka - je pozoruhodně celistvá a bytostně česká v prostotě i hloubce svých přirozených lidských tužeb a přání. Dobově přesně postihnutými typy jsou také Filipův protivník, Kačírkové profesorka a navenek nenápadný, ale skvěle zvládnutý předseda JZD ve vynikajícím podání Josefa Kemra. I drobná dětská úloha Kemrovy dcery přesně zrcadlí složitou jednoduchost námětu, scénáře i režie. Rafinovanost kompozice tanečních čísel spočívá v jejich jednoduchosti a spontánní jakobyživelnosti. Odráží plně atmosféru doby, brojící proti poslední zbytkům svěrací kazajky padesátých let, doslova si libující v neformálnosti, provokaci, ale i v nepřiznávaném šlechetném idealismu. Pucholt by jedním z nejsilnějších hereckých talentů šedesátých let konjunktury nemužně mužných mužů ducha, čistoty mravu a hluboké mravní zásadovosti. Muzikál je současně velkou startovní plochou uznávaného klasika naší současnosti, zlatého slavíka výsostného romantismu, okouzlení tónů a v tomto spíše výjimečném případě i myšlenkově hlubokých a působivých písňových textů. Osudově - až anticky - působí trio rockových-beatových kytaristů, do něhož vysublimovaly nejstarší české rockové skupiny typu SPUTNIKŮ, OLYMPICU, MEFISTA a řady dalších. Stručně a jasně se vše, co jsem se tu pokusil postihnout, dá shrnout do jedné věty. Nejstarší český moderní muzikál otevírá svou širokou náruč i dveře dokořán Pražskému jaru. Doby vzrušených i zmařených nadějí, které jsme sdíleli s významnou částí tehdejšího světa. (25.08.2007)