Milda

Během téhle sondy do života, myšlení a hanspaulské vily jednoho nepřenastavitelného člověka mě přepadla skepse týkající se primárně toho, že lidi z disentu už další generace musí vnímat jen jako společenství bizarních vlasatých figurek a že by bylo možná lepší (v rámci vyrovnání se s minulostí a vzhledem k současným společenským trendům), kdyby Sametová revoluce nebyla tak úplně sametová. A oboje mě dost děsí. (01.12.2017)

Můj pohled na soudruha jsem po shlédnutí tohohle dokumentu lehce zrevidoval a přiznám se, že je mi z něj teď o trochu méně blivno než bylo dříve. On je totiž opravdu pravověrný komunista bezmezně věřící v socialistické uspořádání, kolektivní vlastnictví výrobních prostředků i další absurdity, které tenhle myšlenkový proud definují. Není to žádná myslivna, což asi tolik nepřekvapí a naopak je to i určitý požadavek, který o to více ulehčí cestu kultivace prázdného ducha k potřebám strany. K fatálním věcem doby minulé se Milda staví vesměs vlažně nebo tak, že se vlastně uplně nedá říct jak to bylo, případně tak, že se nějaké chyby udělaly, ale že to zkrátka k budování socialismu patří a těch dobrých věcí, které nám přinesl a z kterých žijeme do dneška (haha) je přeci mnohem více. Tak jo soudruhu, žijte si dál ve své komunistické bublině, jezděte na srazy kde si dáte párek s rohlíkem a vzpomínejte na doby dávno minulé. Tenhle váš lepší svět sobě ani dalším generacím znovu nepřeju. (02.12.2019)

Milda byl a je v podstatě jednoduchý člověk, současně ale velmi cílevědomý a pracovitý. Druhým jeho rysem je přesvědčení o tom, že to, co dělal, bylo v zásadě v pořádku ("ano, staly se chyby, řekl bych, ale v zásadě to bylo dobré, lidi byli šťastní, nebylo 700 tisíc nezaměstnaných"). Dalším rysem je naprosto chybějící smysl pro humor. Což mě úplně rozesmálo třeba ve chvíli, kdy s vážnou tváří vypráví, jak vedení KSČ tancovalo na oslavách - "muži s muži, ale lidové, národní tance. Ne třeba valčík, nebo třeba tango". Jako pohled na život starce, který byl chvíli nejmocnějším mužem v zemi, je to fakt zajímavé. Co filmu strašně škodí, je aktivistický režisér, který se snaží Jakeše neustále někam manipulovat a tlačit. A sám Milda to cítí a poměrně úspěšně se tomu brání. Autor měl být víc pozorovatelem nebo nechat Mildu, aby se rozpovídal a zamýšlel sám. A právě za tohle jsem dal hodnocení o dost dolů. (28.11.2019)

Kde začít? Popel paní Jakešové v obýváku, napěchovaný mražák švestkovými knedlíky, Mildův bratr hrdě zpívající "Internacionálu" oděn v hodinkách se srpem a kladivem... resumé: tragikomický příběh ze života jednoho rudýho pradědka. UPOZORNĚNÍ: tento komentář může obsahovat antisocialistické prvky, které mají za cíl zesměšnit a pošpinit "pohádkových" 40 let totalitního teroru lidové demokracie. Na závěr se snad sluší citovat jednu z mnoha osobností, které onen režim znemožnil jakoukoli další tvůrčí činnost a zhatil tak velice slibně rozjetou filmařskou kariéru: "Komunismus, to je takové lízátko pro hodné děti, příslib zahalený do tajemné jednoduchosti primitivních představ o štěstí. Problémy, konflikty a nesnáze v něm neexistují. Jenže každý ví, že ta pohádková pohoda je nesmysl, že to je nedůstojné inteligentního člověka, aby to přijal do víry, ale nikoho ani nenapadne dumat, jak to skutečně bude vypadat." (Pavel Juráček, Praha 17. srpna 1959) (23.07.2018)

Fascinující dokument, kterému ovšem chybí nápověda historika. Není zde snaha pochopit Jakešovu zatvrzelost vycházející z naprosto odlišné doby. Zjištění, že se jedná o zatvrzelého komunistu, je banální. Takoví totiž jsou a byli jeho vrstevníci-soudruzi. Přitom v dokumentu se takové pátrání často nabízí - viz např. jak Jakeš říká, že si přečetl Komunistický manifest a okamžitě poznal, že sděluje absolutní pravdu. Paradoxně měl v závěru pravdu on, když řekl, že se jedná o snahu vytvořit z dokumentu o jeho osobě odsudek komunismu. Klidně by se něco takového dalo natočit, ale úplně jinak. (01.08.2018)