Psanci a andělé

O inspiraci Tarantinem nemůže být pochyb, hlavně s přibývající stopáží ty dialogy kill billovatěli až tohezký nebylo. Musím filmu nechat že některé scény v domě měli úroveň, ale pokud si pan Mollner myslí, že diváci maj hlavu jen od toho aby měl jak končit krk, tak to není uplně přesná myšlenka, kterou disponuje, někteří třeba těžko můžou uvěřit v takovej kýbl kravin jako je tady. (16.10.2016)

Zatiaľ čo u Tarantina jeho prehnané a zbytočne šokujúce scény (aj keď z hľadiska deja, alebo scenára nemajú pridanú hodnotu) jeho fandovia považujú za "umenie", v tomto filme je to podľa nich plagiát a gýč. Ja to hodnotím rovnako (zbytočne). A tak ako u 8 hrozných, aj tu som si niektoré scény musel pustiť zrýchlene (až na trojku!). Ale pre milovníkov žánru western (aj keď "klasický" už asi nikto nenatočí) odporúčam. (01.11.2016)

Když jsem tu spatřil hodnocení, trochu jsem se bál, co to bude. Naštěstí ty dvě hodiny, i přes unylé tempo, utekly poměrně rychle. Je to spíš tak trochu existenciální thriller nad nesmyslností bytí a umírání. Eastwoodova dcera se chtěla po vzoru tatínka asi etablovat ve westernu, ale staré škole odzvonilo, tak je potřeba něco syrového, krutého a svým způsobem hloubavého (na poměry westernu). Trochu jsem se bál, že to nakonec bude nudná slátanina, ale ono to nějakým zvláštním způsobem funguje. Pustý svět plný smyslně nesmyslné smrti, daleko od božích mlýnů i rukou zákona. Autor tak nějak postupně dekonstruuje nejedo očekávání a zaběhlý mechanismus, a to nejen obsahem hlavní i vedlejší (Luke Wilson) dějové linky, tak i těmi linkami samotnými. Z tohohle pohledu je to vlastně i skvělý film, ale obávám se, že tak i tak zůstane zapadlý a samoúčelný, díky tomu, že šlape po divákově očekávání jak po hradu z písku a není lehké přijmout, co se na obrazovce vlastně odehraje, protože díky nenucenému podání se může obyčejný divák cítit podveden a přechytračen. Za mě ale rozhodně zajímavý kousek. (17.08.2017)

Inspiraci Tarantinem vidím jako plus a že to nedosahuje jeho kvalit, to je mi jedno. Mě tenhle špinavý,brutální a místy i bizarní western bavil po všech stránkách, příběhem počínaje a herci konče a i tady se potvrdilo, že Eastwoodovic famílii to s šestiraňákem a kobylou pod zadkem sedne jako málo komu. Jediná výtka míří ke stopáži, která byla minimálně o dvacet minut přetažená a děj trochu rozmělnila. Nebýt toho, mohlo se jednat o kultovku. Ale i tak se jedná z mého pohledu o parádní debut a vůbec bych se nezlobil, kdyby Mollner zůstal v žánru i příště. 80% (06.11.2016)

Že ale Blonďákovic potěr umí nasrat tatíkovi na pončo! Nejdřív mladej, který cválá americkými hvozdy ve smaženici, kterou označit za kurevsky neortodoxní by ani zdaleka nepostihovalo podstatu onoho lejna, a nyní senior zřejmě držel pětačtyřicítku producentovi u hlavy též kvůli dcérence. A ač se to zdá nemožné, výsledek je mnohonásobně horší, než v případě synátorova experimentování s halucinogeny, protože Františka se zjevně jala ještě o poznání odvážněji prošlapávat cestičku subsubžánru, tentokrát funghi westernu broskvovému, díky čemuž jsem byl zděšen něčím, co by se dalo přirovnat snad jen k několikanásobnému znásilnění Zane Greye Í El Džejmsovou a Pasolinim. Dále bojleruji, ale z vysoce humanitárních pohnutek, takže pokud nechcete trpět jako já, rozhodně nepřestávejte číst! Z ponejprv vkusně se jevící záležitosti, která ve mně budila naději na zhlédnutí konečně standardních zámořských proklatě nízko visících koltů, se záhy vyklubala balada pro banditu pěná během jeho honění muži zákona, jež ovšem velmi prudce metastázovala do honění jeho psaneckého kolegy, tentokrát ohavnými rudokrkými a černochrupými vidlemi poté, co jim onen manuálně rozvodnil švába, přičemž tyto hrůzy jsou pod netečným dohledem incestně pedofilního černoprdelnického tatíka a za doprovodu piána (nenáladové naserenády gay-moll) protahovány na úmorných několik minut hrozících zdravému heterosexuálovi nenávratnou ztrátou libida, a aby toho nebylo dost, následuje uzemňující atak záběrem na z pelechu hrdlořezova se vykutálevší Františku v gatích a s koltem, která, byvší patrně při nočním odvěnčení natržena svým sličným Vilémem, při tom kroutí rachitickou prdelí jak zloděj zámkem. Následně režisér & scénárista v jednom debilovi zprudka rozbalí toho mnohými kokomentátory zde avizovaného QT, pročež nadchází Sedm jebnutých, jejichž do senkruvny ústící mílodlouhé dialogy působí dojmem, že je sepsala krutým svrběním stižená Jane Austinová na opiátech. A když už si jeden myslí, že hůř být nemůže, nechává můzou od hlavy k patě posraný tvůrce pantátu poznat středověk prostřednictvím klády sulcovitého jenkího důdl mongoloida. Vrozený stud, prožité trauma a smysl pro logiku mi následující události nedovolí podrobněji rozvádět, čili již jen stručně poznamenávám, že nejen z uvedených důvodů z toho nakonec vylezly ty nejpřiškvařenější a nejtoxičtější „tex-mex“ halušky, kterými jsem kdy byl týrán – a to naprosto nehumánní dvě hodiny! Upřímně se děsím toho, že bych někdy v reálném světě potkal kohokoliv, kdo tomu zde dal více než dvě. (19.05.2017)