Cesta po Itálii

Odliv a příliv v manželském vztahu dvou postav – doplněný opomíjenou třetí postavou, jíž je italský lid – vyjádřený ve spíše nedějovém pojetí pomocí precizně vycítěných kontaktů obou anglických manželů s italskou kulturou, lidmi a samozřejmě mezi sebou navzájem. Společný příjezd do Itálie, brzké vnitřní i vnější oddělení, kde každý pak sleduje odlišnou ale v podstatě obdobnou stezku (manžel se zbaví svého cynismu a „anglické“ serióznosti=chladu, ona svého umrtvujícího romantismu), až se nakonec shledají v objetí uprostřed sice líného atp., ale živoucí italského procesí. Tomuto závěru (jenž měl být podle Rosselliniho víceznačný, i když i já ho vnímám spíš jako „happy-end") předchází řada scén, v nichž se nám tento závěr přirozeně připravuje. Naneštěstí kvůli krátkosti filmu jsou tyto „vysvětlující“ scény rychle jedna za druhou, a proto jsem vždy neměl z filmu takový subtilní existenciální pocit, jelikož jsem cítil, že „jen“ zapadají do schématu. V tomto ohledu je Antonioni právě o těch několik let dál. (13.03.2014)

Dokonalej portrét muže a ženy, Rossellini oboum pohlavím rozuměl, jak vidno :-). A k tomu fantastická atmosféra Neapole a okolí. Práven jeden z nej filmů všech dob. Taky Ital Rossellini nezapře svou vrozenou spiritualitu a krásně nás vede po kultovních místech Neapole, což vrcholí poslední scénou v mariánském procesí. Kdopak nám to asi dal ústřední dvojici zase šťastně dohromady :-)?! (23.08.2012)

Atraktivní scenáristický setting v kombinaci s přítomností Ingrid Bergman slibuje zajímavou vztahovku (navíc se přeci jedná o Martyho oblíbený film!). Co mi ve výsledku vadilo je vágnost, se kterou Rossellini, alespoň v mých očích, klouže po povrchu psychologie obou postav a jejich vztahu. Dokladem budiž především jalový závěr, který jakoukoliv serióznější vztahovou psychologii posílá do horoucích pekel Vesuvu. A je to škoda. Tyhlety kontemplativní vztahovky, kdy se celý film ve výsledku jen někde zevlí a vše podstatné se odehrává uvnitř postav, mám rád. Nebylo to špatné, mohlo to být výborné. 6/10 (20.06.2019)

Cesta po Taliansku nie je neorealizmus, ale high society snobáreň o dvoch znudených ľuďoch. Taliansko sledujeme ich očami prostredníctvom návštev múzeí, prírodných krás a starovekých pamiatok. Prečo nie, vizuál je strhujúci, ibaže títo manželia nevzbudzujú sympatie. Ona aj áno, ale zase je nepochopiteľné, ako dokázala vydržať 8 rokov s niekým, kto ňou z časti pohŕda. Psychologickú vierohonosť narušujú vysvetľujúce monológy v aute a narýchlo spíchnuté rozriešenie krízy. Že korením dlhodobého vzťahu sú deti a nie drahé dovolenky, nie je žiadna novinka, ale ak si to jeden z dvojice po dlhom čase konečne uvedomí (tehotná žena na každom kroku v Taliansku), ako to vysvetliť tomu prihorenejšiemu? (10.02.2016)

Citlivé a přesto vlastně docela kruté. Dva lidé, kteří se milovali, vzali se, nyní hledají cestu k sobě - anebo od sebe - a při výletu přes Itálii. Skvělé herecké obsazení zafungovalo a Sanders a Bergman jsou úchvatnou hereckou dvojicí, kterým tu na první pohled obyčejnou cestu věříte. Ale ještě více jim věříte jejich emoce, které jsou opravdu skutečné. (01.12.2014)