Jsme, jací jsme

Esence toho, proč je Luca jedním z nejnadanějších filmařů současnosti. Pomalé, introspektivní a symbolické (= pro povrcháře nudné) a nekonvenční drama o identitě, kde postavy neřeší vykonstruovaný problémy, ale jen se snaží najít místo ve svým životě a vypořádat s reálnými a lidskými problémy s tím přicházejícími. Seriál. kterej ví, jak správně zaříznou do duše a srdce a v závěru s tou kudlou ještě pořádně zakroutit. Fantastický herecký výkony každýho jednoho herce a nadlidskej hereckej výkon Grazera, hypnotická kamera a nehorázně sednoucí hudba. Zatímco Euforia rozhazovala semínka po hrstech z kola, We Are Who We Are je sází jedno po druhém a ještě se k tomu sehne k zemi a kontroluje vhodnost místa a kvalitu půdy. Obojí je skvělý ale druhej způsob přecejenom přinese těch kytek nejspíš víc a budou mnohem trvalejší. (11.12.2020)

Všechny postavy včetně dospělých jsou zde takové v sobě trochu ztracené. Fraser na mě chvílemi působil jako typický teenager, chvílemi jako těžký neurotik a jindy jako psychopat. Je fanoušek poezie, návrhářské módy a trvanlivých věcí. Nemá rád rychlou módu a v pokoji má filmové plakáty Lynchova Modrého sametu a Bertolucciho Posledního tanga v Paříži. V ospalém italském městečku se režisérovi daří skrze hrdinu , který je takový malý pozorovatel, navozovat intenzivní pocity. Pobavilo mě když otec Harper , který je černoch objednal pro sebe a dceru kšiltovku s nápisem Make America Great Again. (28.11.2020)

Luca Guadagnino je génius a společně se spisovatelem Paolem Giordanem stvořil dílo mnohému publiku nepřístupné. Díky za to. Jsme na fiktivní americké základně v Itálii a sledujeme dva mladé lidi, kteří objevují sebe a své první lásky. Je to úplně odlišné, co bylo možné k vidění jinde. Záměrně mnoho vaty, záměrně spousta pocitů a divák či divačka, kteří se nebojí překvapení, se můžou dočkat zajímavých diváckých zážitků. Za sebe si cením hlavně čtvrtého a sedmého dílu, které by mohly bez problému fungovat jako dva samostatné filmy. Herecky bezchybné, atmosféra díky neoposlouchanému soundtracku skvostná. Jak jsem už naznačil, není to pro každého, ale rozhodně mělo smysl to celé sledovat. (28.12.2020)

Děti vojenských rodičů dospívají ponechány víceméně samy sobě. 1) Zpočátku mě zaujala forma vypravování i výchozí situace: dvě lesby (jedna je velitelka americké vojenské základny v Itálii) vychovávají homosexuálního teenagera. Ale časem jsem se těch mladých zpovykovaných fracků nějak přesytil nez ohledu na jejich sexuální orientaci či pěkná těla kluků._____ 2) Snaha o přemýšlivost tu je, ale plave po povrchu. Autorská bezradnost dobře ilustruje mentální limity profesionálních vojáků._____ 3) Líbí se mi samozřejmost, s níž vnímají postavy homosexualitu - svou i druhých - jako by šlo o barvu vlasů._____ 4) 7.10.2020 je stále uzamčeno hodnocení, ale 49 diváků už hodnotilo. How come? (13.11.2020)

Ďalší kúsok do degeneratívnej výstavy z dielne, ktorá produkuje myšlienky pýchy pod rúškom hrdosti, keďže pride znamená vždy pýchu. Nič vyslovene explicitného, ale čo sa sem podsúva? Úpadok, ktorí môžu chváliť len rovnako zdegenerovaní jedinci. Tak v prvom rade tu máme dve lesby, ktoré vychovávajú syna a ten je tiež buzerant, čo už je pravdepodobnosť hraničiaca so zrážkou našej galaxie so susednou. Keď sa potom poriadne porozhliadneme po tej americkej základni tak nakoniec vidíme, že v podstate pomaly každý druhý je homosexuál alebo lesba a ten, čo ešte nie je, tak ten chce experimentovať, nevie akú má identitu, nie je si istý. Kde sú tie staré dobré časy, keď pubertiak vedel, že je chlapec, že je dievča, že je hetero alebo že je homo. Dnes už nikto za nič neručí. Fluidujem, som nerozhodný a jeden deň som taký, iný onaký, proste dnešná spoločnosť výrazne podporuje duševné poruchy. Takže sa tu dočkáme v podstate všetkého, chlapec sa bozkáva s chlapcom, predtým ale skúšal ženskú a tá ženská má teraz fúzy. Ako hovorím, čistá DEGENERÁCIA. (07.07.2021)