I Am Not Okay with This

Pomsta loserů.. Doslova. Hlavní dvojka mi připomínala mladší verze Ellen Page a Roberta Carlyla a musím říct že tenhle casting se povedl jelikož vypadají přesně na postavy, které hrají a hlavní hrdinka není modelka s brýlemi jak už bývá zvykem. Tón seriálu neustále skáče od komedie přes drama až téměř k hororu a já se bavil. Jen konec nekonec mi trochu vadí. 75% zatím. Ještě se to dá slušně zmastit v další sérii jestli bude. (22.05.2020)

Carrie ponetflixovsku? Tak trochu, ano, ale hlavně dobrý příběh o dospívání, kde nadpřirozeno (zpočátku ne úplně jasně definované) slouží jako metafora. A potom je tu Sophia Lillis v hlavní roli. Je skvělá a málem bych nevěřil, že to je ta samá dívka, která v To zahrála suverénní Beverly. Klobouk dolů. (11.04.2020)

Asi jsem od téhle minisérie čekala příliš, a tak přišlo menší zklamání. Vizuálně to bylo podařené, koukalo se na to vážně hezky, prostředí bylo líbivé a pro mě nesympatickou S. Lillis v roli Syd vyvažoval vtipný W. Oleff (opět) jako Stan, který měl šanci ukázat své herecké výkony v nejlepším světle. Ze začátku jsem se ale prala s myšlenkou, zda to Carrie připomíná úmyslně nebo zcela náhodou, ale po pár dalších odkazech, která se týkala i jiné osmdesátkové tvorby, jsem pochopila, že je to asi úmysl. Trochu jsem se bála, aby se nespoléhalo jen na ten retro feel, ale nakonec byl ten mix žánrů docela zajímavou podívanou. Přesto mi ta podobnost zrovna s Carrie z nějakého důvodu pila krev, stejně jako celá Syd - ač jsem se vážně snažila si ji trochu více oblíbit. Jenže s poslední epizodou přišel šílený závěr, který nakonec potěšil a rozehnal i ty negativní pocity ohledně celého díla, takže jsem nakonec byla spokojená. Nemyslím si, že se jedná o něco převratného, ale jako oddechovku jsem to vlastně dokázala mít ráda. (02.03.2020)

Seriál vám nabídne naprosto hloupý a zbytečný děj, který je vlastně o hovně. Nesympatická hlavní postava, jež trpí úzkostmi, paranoiou a záchvaty vzteku zjistí, že má jakési nadpřirozené schopnosti, které nedokáže plně ovládat. Jenže tohle je samozřejmě málo, a tak se tvůrci rozhodli, že tam začnou motat vztahy, které jsou vlastně taky o hovně. Nakonec se z hlavní postavy, která po celou dobu seriálu čumí jak chleba z tašky, vyklube lesbička, která je zamilovaná do své nejlepší čoko kámošky. Nemám nic proti homosexuálům a nejsem ani rasista, ale cpát to pomalu do každého seriálu? Opravdu? Přijde mi to už ohrané a trapné. Samozřejmě nesmí chybět závěr v podobě školního plesu, který se zvrhl v menší zabíjačku, aby byl seriál aspoň něčím zajímavý. Bohužel neúspěšně... Celkově mi to přišlo jako ztráta času. Scénář byl hrozně profláknutý, ale myslím si, že lidi v mém věku tohle prosté dílko asi ocení. Jediné, co na seriálu můžu pochválit je hudba, která dost vyzdvihuje mé hodnocení... (29.02.2020)

Na jednu stranu super vystižené momenty dospívání, hledání sama sebe a navigování minovým polem střední školy a rodiny. Jenže současně "IANOWT" představuje až esenciálně schematický seriál vzniklý podle algoritmických výsledků. Netflix přesně ví, co lidi chtějí, a vůbec mu není blbé to okázale dávat najevo do té míry, až s tím diváky fackuje do ksichtů. Všechno od postav a stylizace po konflikty i způsoby vyprávění a vrstvení jednotlivých dílů jede podle odškrtávacího seznamu. Není v tom ani špetka kreativity či osobitosti, jen naplňování šablony, kterou Netflixu vyplivly algoritmy o diváckých preferencích a návycích. Je absurdní a současně nevyhnutelně výmluvné, jak Netflix svou dlouhodobě propagačně hlásanou progresivnost a tvůrčí svobodu transformoval do zcela schematizovaných a odosobněných škatulek, které bezchybně cílí na dokonale vyprofilované divácké niky. "IANOWT" mohlo být výtečným originálním seriálem, ale to by algoritmy nesměly vyhodnotit, že diváci milují 80s retro a "Stranger Things" víc než třeba "Ghost World". Takže onen současný příběh z indie komiksu je co nejvíc natlačený do 80s aluzí a stylizace, jejichž vrchol představuje vyloženě samoúčelná epizoda kopírující "Breakfast Club", která ale navzdory provolávaným přednostem údajné quality TV nesahá originálu s jeho komplexně vyprofilovanými figurami ani po kotníky. Zůstává jen manýra, která degraduje tu spoustu výtečně odpozorovaných úzkostí dospívání. "IANOWT" je esencí toho, co mám rád. Jenž ona esence nevychází z empatie a kreativity, jako tomu bylo v případě jeho filmových vzorů v čele s Johnem Hughesem, nýbrž ze statistik a analýz proporcí oblíbených děl. Kultura opustila své reprodukční cykly remaků a retra, které měly pořád něco osobitého a sympatického, a postoupila do éry algoritmického inženýrství, jež produkuje dokonale líbivé replikanty. Je na čase zavést pojem uncanny valley do kultury. (02.04.2020)