Poslední bitva

Zajímavá prapodivnost bez špetky lidského slova. S poměrně nesympatickým hlavním hrdinou a o poznání sympatičtějším antagonistou se pohybujeme v jakémsi nesrozumitelném světě, jehož zákonitosti nám zůstávají pečlivě utajeny. Provedení neotřelé, místy však nezábavné, neboť neznáme-li pravidla hry a nevíme-li oč se vlastně hraje, nemůže nás devadesátiminutový mač bavit na plné obrátky. Rozklíčovat ústřední myšlenku se mi nepodařilo... Očekávání, že konec odhalí smysl vyprávění, že do sebe všechny podivné události nakonec zapadnou jako střípky geniální skládačky, zůstalo plané. A tak zbyla jen podívaná, v níž se sem tam se něco děje a sem tam se naopak neděje vůbec nic. Pak se zase chvíli může dít něco jiného a divák stále netuší proč. Ale pozor! Příběh prozradí, že některé zákonitosti lidského světa jsou neměn-N-é. Kupříkladu, že prší-li z nebe cihly, bývá nejvýš záhodno vyhledati sobě úkrytu. Nezvratnou jistotou tohoto příběhu však zůstává, že kdo má bílé sako, ten je šéf. (07.07.2011)

Překvapuje mě tady v komentářích ta opakující se potřeba ten film "pochopit", jakoby nebylo zobrazeno všechno co je potřeba. Podle mě třeba z nebe padající ryby a sutiny mohou být důsledky nějakého stále probíhajícího monstrózního konfliktu kdesi za horizontem, který vyhazuje do stratosféry obrovskou silou hektary půdy i oceánů, které se pak snášejí na přeživší ve zdemolovaných městech. Viz zvuky výbuchů občas v pozadí. Stejný konflikt, který disponuje takovými zbraněmi, klidně může disponovat zbraní, která je schopná znemožnit lidem mluvit. Já hrál všechny díly Command & Conquer a mám rád Warhammer 40k, takže v tomto směru mám velmi otevřenou fantazii. Ono to navíc není důležité, protože stejně jako nás film neoblažuje 'estabilishment' shoty rozsahu zdecimovanosti civilizace, ale vidíme jen postavy motající se labyrintem rozpadajících se chodeb, místností a sklepení, tak se nedozvíme nic o charakteru konfliktu, který stojí v pozadí za tímto příběhem. A stejně jako zdejší postavy to nepotřebujeme, protože víme, že v něm nedokážeme již nic změnit, jen se mu přizpůsobit, snažit se zachovat si nějakou životní úroveň a zůstat přitom lidmi. _____ Kamera, výprava, kostýmy a "debut value" jsou zde naprosto fantastické, hudba Erica Serry je... inu opět hudba Erica Serry. A já tu jeho výtahovou muziku nějak obecně nejsem schopný respektovat. (19.07.2021)

Tak by vypadal Šílený Max, kdyby ho točil Jim Jarmusch (včetně uspávání diváka) poté, co zhlédl Konec srpna v hotelu Ozón. Poslední bitva přešlapuje a chvílemi nudně tápe, nabízí toho ale dost. Stylizace a grotesknost dění v pustém světě připomíná Moebiovy krátké příběhy a postkatastrofická budoucnost jako by strhla svět někam do minulosti s absencí rozumné řeči, zato s tvorbou nástěnných maleb a ochotou riskovat ránu kyjem do hlavy, aby muž sehnal nějakou zjevně velice nedostatkovou buchtu. (23.02.2019)

Postapokalyptické drama. Černobílé, němé ( o čem taky mluvit ve světě, kde si nemáte s kým pokecat a kde téměř nic není, ale jedna scéna se pravděpodobně snaží naznačit, že přeživší pravděpodobně téměř ztratili schopnost mluvit ). Postavy jsou vlastně takoví osamělí rytíři, kteří se snaží přežít jak se dá. Jean Reno mi svou rolí trochu připomínal svojí postavu z Návštěvníků a samozřejmě to je největší drsňák filmu. Serrova hudba na některých místech jinak depresivní děj odlehčuje, což je možná trochu škoda. A v závěru filmu se dozvíte, co je vlastně největší potěšení pro chlapa v postapokalyptickém světě :) (14.10.2005)

"Dobrý ... den." Je-li ve filmu vyslovena jen jedna věta, tak se dá konstatovat, že nejukecanější film na světě to není. Pro mě se tím hledání myšlenky stalo dost obtížným úkolem, kterej jsem nesplnil. Ona to totiž není jednoduchá kombinace - postapo, letadlo, ucházející nafukovací panna, klinika, pingpong a pršící ryby. Troufnu si alespoň odhadnout, že hlavním hrdinou byl Muž. Jenže ten mě moc nebavil. Lékař byl o něco lepší a padouch Brute byl dokonalej. Jeho dobývání kliniky bylo asi jediný, co mělo pořádnou šťávu. Vše okolo pouze černobíle plynulo a to mi dost připomínalo umění. A toho já se bojím. (19.01.2022)