Zbaľ prachy a vypadni!

Zápletka filmu je chválihodná, režie Guye Ritchie stylově klipová, ale ten zbytek... Herci jako ze dřeva vyřezaní, dialogy žádná sláva a hlášky se sice konají, ale většinou vyšumí do prázdna. Když jsem film viděl poprvé, užil jsem si ho přímo čtyřhvězdičkově (hlavně díky dobře sešroubované zápletce), ale s odstupem času při druhém shlédnutí už nic zajímavého nenacházím. (09.02.2005)

Jediné šťastie majú tí, ktorí si film pozrú v originálnom znení, pretože to stojí za to! Samozrejme k nim patrím. Riadna "náhodičková a fucková" psychárčina, ktorá je zrozumiteľná aj úplne bežnému konzumentovi filmov. Škoda však "domyslite si" konca, pretože keby skončil akokoľvek, prijal by som to. 90%. (02.04.2007)

Sbal prachy a vypadni mají v mých očích jednu jedinou nevýhodu - již dříve jsem viděl Podfu(c)k, který je ještě o něco vypiplanější, vtipnější a prostě lepší variací na podobné téma. Lock, Stocku ale už nikdo neodpáře, že pro svět filmu objevilo Jasona Stathama a Vinneho Jonese, kteří se tady sice ještě drží na uzdě, o to více to však rozjedou v již zmíněném Podfu(c)ku. Guye nemíním srovnávat s Quentinem Tarantinem (mě nějak status kultovního režiséra kolem Quentina míjí obloukem), Ritchie je svůj, má svůj osobitý styl vyprávění a jeho filmy jsou dotáhlejší do ještě větší absurdity v dobrém smyslu slova. Asi třikrát jsem během sledování dostal záchvat smíchu (rozbitý stůl, "a ty ses tu vzala kde?", "nesnáším dopraváky"), zbytek jsem uznale kroutil hlavou, ale přeci jen to na plné hodnocení film nevytáhl. Nebýt Podfu(c)ku... (10.03.2009)

Guy Ritchie se hned svým prvním celovečerním filmem nesmazatelně zapsal do krimikomediální kinematografie, když napsal a zrežíroval tak úžasně originální a vtipné (nebo spíš originálně vtipné?) dílo jako je Sbal prachy a vypadni. Žádná hardcore zápletka, ani věrohodné zobrazení podsvětí, nýbrž čirá zábava, černý humor, absurdita, až si budete ťukat na čelo (s konstantním úsměvem na tváři samozřejmě) a promyšlený scénář s parádními dialogy, z kterých musím jednoznačně vypíchnout geniální "If you hold back anything, I'll kill you. If you bend the truth, or I think you are bending the truth, I'll kill you. If you forget anything, I'll kill you. In fact, you're gonna have to work very hard to stay alive. Now do you understand everything I've said? Because if you don't, I'll kill you." Takže s přihmouřenýma očima nemohu jinak než 5*. 9/10 (24.06.2008)

Existuje cirka deset způsobů, kterak převést účinně na plátno dialog dvou lidí. Osvědčenou a dnes malinko opotřebovanou formuli (i) záběr / protizáběr lze šikovně obohatit (ii) o prostřihy na postavy z profilu (Kawasakiho růže), popř. se nabízí (iii) oživit fádní konverzační scénu rotací kamery v rozmezí šedesáti stupňů mezi tvářemi obou hovořících (Vicky Cristina Barcelona), přičemž ona rafinovanost spočívá v tom, že se tím vyhneme střihu. Kromě toho můžeme (iv) kamerou kroužiti kolem do hovoru zabraných hrdinů (TDK), což patrně shledáme za progresivnější postup než (v) rozestavět postavy u stolu a zabírat jen z jedné strany. Zmiňovaný pátý postup vyobcovává diváka mimo dění a navrací kinematografii k malířství, k jedné dominantní perspektivě, zatímco čtvrtý postup je symetričtější, vzdušnější, filmu vlastnější a více pozornější k divákovi, protože jej umísťuje všude po scéně. Co tu máme dále? Andreje Tarkovského, který kladl (vi) postavy při rozhovorech do jednoho záběru, obličeji nasměrovanými od sebe, jak to známe z Andreje Rubleva a Stalkera, zalaškoval si s tím i Spielberg při objetí Cruise a S. Morton v Minority Report. Připomeňme, že tím Tarkovskij nemínil trapně podtrhávat komunikační bariéry; šlo mu o osobité výrazové prostředky, které mu byly nástrojem poznání reality a osvojením světa, protože pouze tehdy, má-li režisér svůj vlastní pohled na věci, stává se z něj filosof a umělec a z filmu umělecké dílo. Za další možno při dialogu (vii) natěsnat celičký herecký ansámbl k sobě do jednoho záběru, (viii) užít splitscreenu (a vtipně zrušit polyekranovou iluzi tím, že se vzdálené postavy při meziměstském telefonním hovoru vzdor dělící čáře začnou mlátit po hlavě jako v Haunted World of El Superbeasto), anebo (ix) provést syntézu výše uvedeného ve filmech řízených pravidly intermediality, která je založena na vzájemných kolizích, průnicích a transformacích mediálních forem (nikoliv na jejich bezproblémovém soužití, jako je tomu v případě multimediality). Ritchie rozšířil už tak bohatou abecedu dialogu pastišem sovětské filmové avantgardy o další zbrusu novou fintu: (x) při dialogu se drží formule záběr / protizáběr, ale jednu postavu bere často v detailu zblízka a druhou zdálky, parafrázujíc tím heroizující podhled a k němu opoziční nadhled, poněvadž postava blíže se zdá být autoritativnější, naproti tomu postava v dálce subtilnější a co nevidět bez života. (11.09.2010)