Zbaľ prachy a vypadni!

Já ti ty peníze půjčím. Jestli však prohraješ, chci je do týdne zpátky…. Pohled do londýnského podsvětí plný suchých hlášek pozvolna buduje atmosféru, která pěkně zhoustne. Groteskní postavy a situace vyhnaný až na absolutní vrchol absurdního humoru – to já můžu! Tak až zase prohrajete doma třeba v ruletě nějaký žetony, mrkněte pro spravení nálady na to, jak se dá se všema ,,zamávat“. PŘÍBĚH**** HUMOR*** AKCE*** NAPĚTÍ *** (25.01.2009)

Ritchie v tomhle ohledu nikdy nezklame! Dost možná jde o nejlépe promyšlenou gangterku, jakou jsem kdy viděl a to jsem si jich odškrtl mnoho! Mezi další výrazné kvality bezpochyby patří ohromná dávka humoru a propracovaná akce, ze které nikdy není vidět více než je potřeba. Stejně jako většina děl tohoto umělce, je vyprávěno v mnoha rovinách a nezaměřuje se pouze na hlavní hrdiny. A nebo spíše takto, hlavních hrdinů by mohlo být mnoho, stačí si jen vybrat. Důležitých postav je vlastně tolik, že už ani nevím jejich jména. Nicméně má každá skupinka v příběhu dostatek prostoru a jejich činy je nakonec důmyslně svedou dohromady, přičemž nastane ve finálních 15-ti minutách nejmně pět důležitých zvratů. V minulosti jsem již považoval například Snatch za mistrovské dílo, později i novodobé Gentlemany. Zde mi to trvalo poměrně dlouho, neboť se nerad vracím a sleduji filmy starší než z roku 2000. Musím však konstatovat, že v tomto případě je starší lepší a mé neotřesitelně oblíbené filmy byly tímto pravěpodobně překonány. Zbytečně dloho mi trvalo, než jsem se pro toto dílo konečně rozhoupal a nyní nemohu myslet na nic jiného než, jak asi vypadá prodloužená verze. Tak snad se k té dvouhodinovce dostanu někdy v nadcházejících letech. 99% PS: Nikdy jsem neviděl Jasona Stathama takto mladičkého a hubeného. (02.09.2021)

Po delší době jsem mrknul znovu na Ritchieho prvotinu. Mezi postavami je hromada drsňáků. Někteří jsou v tom, že dělají ze sebe drsňáka, úspěsnější, někteří míň. Super ale je, že jsou zároveň taky poměrně dost civilní a tím pádem i realističtí. Není to tak přehnaná stylizace nereálných nadsamců, které rád používá Ritchie v novějších filmech. Film je projetý nějakým zvláštním žlutohnědým filtrem, díky kterému je vlastně vizuálně docela neatraktivní, ale to vyvažuje vychytaná režie plná cool záběrů. Příběh je taky překvapivě povedený. Sledujeme všemožné zlodějíčky a gangstery, kteří chtějí se sebou navzájem vyjebávat, díky čemuž se dá do pohybu spirála událostí směřující k velkolepému akčnímu finále. Lock, Stock and Two Smoking Barrels je hodně povedený film (podruhé se mi líbil dokonce víc) a opravdu působivý debut. (8/10) (11.06.2021)

Několik skupin dementů se zde dvě hodiny nahánějí ve snaze ukrást peníze, drogy a zbraně v tarantinovsky střižené gangsterce s typicky anglickým (ne)humorem. Vypiplané finálě potěší, zbytek už vcelku nikoliv. Praotec většiny laciných brakových indie podpultových gangsterek - takže vysoké hodnocení ze sentimentu a průkopnictví chápu, sečteno podtrženo je to ale veskrze totální (ne)vtipná taškařice. Nic víc. (23.11.2021)

Existuje cirka deset způsobů, kterak převést účinně na plátno dialog dvou lidí. Osvědčenou a dnes malinko opotřebovanou formuli (i) záběr / protizáběr lze šikovně obohatit (ii) o prostřihy na postavy z profilu (Kawasakiho růže), popř. se nabízí (iii) oživit fádní konverzační scénu rotací kamery v rozmezí šedesáti stupňů mezi tvářemi obou hovořících (Vicky Cristina Barcelona), přičemž ona rafinovanost spočívá v tom, že se tím vyhneme střihu. Kromě toho můžeme (iv) kamerou kroužiti kolem do hovoru zabraných hrdinů (TDK), což patrně shledáme za progresivnější postup než (v) rozestavět postavy u stolu a zabírat jen z jedné strany. Zmiňovaný pátý postup vyobcovává diváka mimo dění a navrací kinematografii k malířství, k jedné dominantní perspektivě, zatímco čtvrtý postup je symetričtější, vzdušnější, filmu vlastnější a více pozornější k divákovi, protože jej umísťuje všude po scéně. Co tu máme dále? Andreje Tarkovského, který kladl (vi) postavy při rozhovorech do jednoho záběru, obličeji nasměrovanými od sebe, jak to známe z Andreje Rubleva a Stalkera, zalaškoval si s tím i Spielberg při objetí Cruise a S. Morton v Minority Report. Připomeňme, že tím Tarkovskij nemínil trapně podtrhávat komunikační bariéry; šlo mu o osobité výrazové prostředky, které mu byly nástrojem poznání reality a osvojením světa, protože pouze tehdy, má-li režisér svůj vlastní pohled na věci, stává se z něj filosof a umělec a z filmu umělecké dílo. Za další možno při dialogu (vii) natěsnat celičký herecký ansámbl k sobě do jednoho záběru, (viii) užít splitscreenu (a vtipně zrušit polyekranovou iluzi tím, že se vzdálené postavy při meziměstském telefonním hovoru vzdor dělící čáře začnou mlátit po hlavě jako v Haunted World of El Superbeasto), anebo (ix) provést syntézu výše uvedeného ve filmech řízených pravidly intermediality, která je založena na vzájemných kolizích, průnicích a transformacích mediálních forem (nikoliv na jejich bezproblémovém soužití, jako je tomu v případě multimediality). Ritchie rozšířil už tak bohatou abecedu dialogu pastišem sovětské filmové avantgardy o další zbrusu novou fintu: (x) při dialogu se drží formule záběr / protizáběr, ale jednu postavu bere často v detailu zblízka a druhou zdálky, parafrázujíc tím heroizující podhled a k němu opoziční nadhled, poněvadž postava blíže se zdá být autoritativnější, naproti tomu postava v dálce subtilnější a co nevidět bez života. (11.09.2010)