Šarlatán

Jan Mikolášek nepatřil k těm, kdo tvoří velké dějiny, a tak ani součástí velkých dějin není. Kromě hrstky pamětníků a potomků těch, které léčil, o něm dosud nikdo nevěděl. Přijetí filmu ostatně do značné míry závisí na tom, že jeho skutečné osudy neznáte, protože Marek Epstein si jeho životní periperie upravil po hollywoodsku a sám Mikolášek by byl nejspíš šokovaný, co z jeho životopisu dokázal vytěžit. Agnieszka Holland je zkušená režisérka evropské úrovně a pod její taktovkou vznikl film, který stojí za to vidět, který umí vytvořit dramatický oblouk, zaujmout diváka a kde je řada scén, které potěší oko cinefila. Výrazně tomu pomáhá i obsazení v čele s Ivanem Trojanem, který ze sebe vydává to nejlepší, a je docela možné, že je to jeho dosud nejsilnější filmová role. Jestli mám s něčím problém, je to právě scénář, který si s logikou a historickými fakty moc netyká, že jo, Marku? Hluboce věřící Mikolášek by určitě nevyvolával potrat, natož pak z tak obskurních důvodů, a státní moc by nepotřebovala monstrproces s tak krkolomným spiknutím tam, kde mohla použít byrokratické nástroje k jeho eliminaci. Za návštěvu kina bych se přimlouval, český film to potřebuje a Šarlatán mu ostudu nedělá. Celkový dojem: 75 %. (11.10.2020)

To, co neumíme, nebo co nechceme, točit my, Češi, musí za nás natočit Polka. Škoda místy trochu slabšího scénáře (docela mi chybělo osvětlení motivace režimu iniciovat vykonstruovaný monstrproces právě s léčitelem, trochu moc plochá postava asistenta-milence atd.), za to kamera pana Štrby byla malebná a podařená...Trojan excelentní... Komunismus byl peklem na Zemi, je dobře to stále dokola znova a znova opakovat! (24.08.2020)

Mám rád životopisné filmy a obvykle se těším na ty, které mne seznámí s neznámými osobnostmi, jejichž životy ukrývají poutavé příběhy. V tomhle ohledu si mne nový titul Agnieszky Hollandové získal již předem. O žádném Janu Mikuláškovi jsem až do ohlášení chystané premiéry netušil, přičemž fascinující se pro mne stalo již jeho ojedinělé léčitelské nadání. Co teprve pak může přinést střet takového "svérázného génia" hned s dvěma totalitními ideologiemi ve střední Evropě v půlce 20. století? Rozhodně to v sobě ukrývalo velký potenciál pro silný film a ten se Hollandové podařilo z velké části naplnit. Oceňuji rozporuplnější vykřeslení Mikoláškovy osobnosti – není to pouze velký "pan Zázračný", není to pouze jedna z dalších obětí komunistického režimu zobrazena v dalším snímku s jednostraným ideologickým stanoviskem. Mikolášek je zde člověk výjimečný ve svém okolí, jeho schopnosti vytvářejí v jedněch obdiv, důvěru, druzí ho dokážou zneužít ve svůj aktuální prospěch, jiní závidí či chtějí se ho zbavit, například i falešným udáním. Se svými schopnostim a povoláním přinášejícím vedle prospěšné pomoci také obrovský risk a drobné procento proher, se svou často nekompromisnou povahou i nonkomformním životním stylem (homosexualní orientace) se stává Mikolášek člověkem, který logicky vstupuje do konfliktu se společností, v níž se právě nachází, žije a působí. Vyprávění se odehrává na přeskáčku ve dvou dějových linkách (aktuální konflikt se zákonem a režimem vyúsťující v strhující vyšetřování + chronologicky podáváné flashbacky z Mikuláškovy minulosti) dodává filmu hned dvounásobné napětí. Kvalitní vizuální stránka přináší v lince z 50. let krásný "černobílý film v barvách", technická stránka využívá všechny možnosti k vytvoření hutné atmosféry a pochyboval-li jsem občas dosud o tolik znamenitých hereckých kvalitách Ivana Trojana, zde mne svým vynikajícím výkonem definitivně zbavil všech pochyb, a ani ostatní herci příliš nezaostávali. Přesto mi něco ve filmu k volbě plného hodnocení schází, mám pocit, že něco z rozehraného zůstalo nedořčené a film zbytečně náhle skončil v tom nejlepším (škoda, s celým soudním procesem teprve dostával film silnou gradaci)... a já marně hledám důvod, který by mne donutil chtít ještě tento měsíc kino znovu navštívit, či třeba příští rok si Šarlatána pustit podruhé... jsem v tom hledání určitě o něco blíž, než před měsícem v případě Havla a až film více dozraje, třeba se tak tomu stane. 75% (25.08.2020)

Na film, v němž se snad polovinu stopáže koukají postavy do moči, jsem až překvapivě spokojen. Vlastně jsem spokojen docela dost. Snímky Agnieszky Holland sice občas bývají ošidnou sázkou do loterie, polská režisérka ovšem po Hořícím keři opět potvrzuje, že česká půda a tuzemské neveselé příběhy jí hodně sednou. Její Šarlatán je natočen prakticky bez zaváhání, naprosto jistou rukou, a po řemeslné, vizuální a výpravné stránce se film řadí mezi tuzemskou špičku. Nejvíce silná je však novinka v osobním boji a zejména rozporu Jana Mikoláška. Jeho rozpolcenost, kdy chce plnit své životní poslaní a za všech okolností či režimů zachraňovat pacienty, ale zároveň je v osobní rovině občas solidní parchant, je zde napsána a zobrazena opravdu skvěle a je jedním z hnacích motorů celého snímku. A divák nebude mnohdy vědět, zda mu má fandit, nebo ho spíš nenávidět. Čemuž samozřejmě pomáhá také bez překvapení bezchybný Ivan Trojan, ale i zbytek obsazení. Zejména pro mě prakticky neznámý Jaraj Loj byl pro mě hodně sympatickým zjevením. V některých pasážích, zejména v závěrečné třetině, se sice mohlo přidat na tempu a ubrat malinko na chladnosti, jinak je však Šarlatán sebevědomým dílem, které se rozhodně neztratí ani (minimálně) v evropské konkurenci. (18.08.2020)

Než se film pořádně rozjel, vadila mi metoda vyprávění, střídající současnou a retrospektivní scénu. Jak snímek ubíhal, stával se čím dál více (možná až moc) vycizelovaným, až by i člověk skeptičtější Mikuláškovým metodám uvěřil. Za nejcennější považuju to, že to nebyl žádný plakátový hrdina a i já se o něm rád dozvím něco dalšího. 70%. (25.08.2020)