Nádej

Nádej je film, ktorý vás necháva pozerať dve hodiny na príbeh ženy, aby ste nakoniec vy žiadnu nádej nedostali. Žiadnu nádej na rozuzlenie jej stavu. Nádej je film len o tej nádeji pre ňu, lenže či tá nádej bola alebo nebola márna sa nikdy nedozviete. Myšlienkou je len to, že je dobré tú nádej mať. Ale pre diváka by sa kľudne mohol volať aj Beznádej. Bolo by to výstižnejšie. (08.02.2022)

Když se děje "jedna" TMA. Její stinné paprsky zaterasí, roztříští nazdobené, sváteční terasy. Osvětlí, zpřítomní důležitost pravdy emocí. I přes všechnu tu popelavou viditelnost, "slavičího vetřelce," má se nad/e/chnout pro šafránový pel. Vytažený černý Petr za bílého dne. Najde pak lidský mrak lék? (04.02.2024)

Mě prostě tato onemocňovací tématika netankuje. Nevím proč, ale může se rozebírat krize, sociální vztahy, psychologie, cokoliv. Ale jak někdo má nějakou nemoc, na kterou velice pravděpodobně zkape, tak mě to v tom filmu vůbec nezaujme. Zvláště, když je to drama vážné jako projev japonského premiéra. Stejně jako Still Alice i zde nejsem prostě osloven. (28.07.2022)

Anja: „Teraz, keď už je po všetkom? Ako mám prejsť tou uličkou?“ Vzťahová dráma, v ktorej ide o život. Zdravý človek si nedokáže predstaviť, čím by reálne partnerský vzťah v takejto situácii prechádzal. Stellan je na takéto úlohy ako stvorený – zahral nedokonalého, zaneprázdneného partnera, ktorý zabúda prejavovať svoje city a byť nápomocný v bežnom živote, kým sa neocitne v situácii, keď ide do tuhého. Človek toho veľa znesie. Nebolo to dokonalé filmové dielo, ale zostalo vo mne posolstvo, že každý deň života je cenný. (23.12.2022)

Už dlouho jsem si hned od prvních minut nebyla takhle jistá, že sleduji jasně pětihvězdičkový film. V prvé řadě to zřejmě způsobily neuvěřitelně civilní herecké výkony, nejen od ústřední dvojice. V té (logicky) vynikala Andrea Hovig, která mistrně zvládla předvést celou škálu emocí, které její postavě v návaznosti na vývoj situace i účinky léků skákaly nahoru dolů opravdu hodně rychle; SS to v mých očích ale také neměl vůbec lehké, protože dostal postavu už ze své podstaty zřejmě více introvertní, nepříliš dávající najevo své city, a zahrajte to tak, aby tam nějaké byly a dalo se tomu věřit, že? Uvěřitelné to ale bylo více než dost, oba hlavní herci byli opravdu naprosto skvělí, emoce mezi nimi byly často až hmatatelné, ať už to byl odstup až určitý chlad zejména na začátku, bolest z výčitek či náznaky znovusbližování. Dva lidé z masa a kostí, kteří nebyli a nebudou dokonalí, ani spolu ani každý zvlášť, a které vás baví sledovat, i když vlastně "jen" obyčejně jsou a žijí (ač aktuálně v ne tak obyčejné situaci). A představitelé potomků Anji a Tomase i představitelé dalších postav ústřednímu páru více než zdatně sekundovali. Měla jsem pocit, že jsem v tom jejich velkém bytě s vysokými stropy s nimi, že to celé s nimi prožívám, v duchu jsem po vyřčení diagnózy několikrát nadávala Tomasovi, že je tak odtažitý, že svou ženu neobejme, nechytne za ruku, že jí nepomáhá, abych postupně čím dál víc chápala, že to není tak jednoduché, že sdělením toho ortelu se jen tak nezmění přirozený chod jejich už hodně unaveného zanedbávaného vztahu, v němž si oba asi zažili své a nebylo to zdaleka vždy jen růžové. Líbilo se mi, jak krásně bylo ukázané, jak v mezních situacích reagují různí lidé různě (a nemluvím jen o ústřední dvojici), co je pro jednoho přirozené, je pro druhého jako třeba příliš kruté nebo sobecké naprosto nepochopitelné. Líbilo se mi, že konec byl přesně takový, jaký se do toho filmu hodil, ani moc šťastný, ani moc smutný, jednoduše akorát. A už končím, protože dojmy z tohohle snímku se stejně nedají přesně popsat slovy, to se prostě musí vidět a prožít. 90 %. (10.02.2022)