Veľká ilúzia

Slavný Renoirův protiválečný snímek, který je postaven na tom, že obyčejní lidé nemají na válce žádný zájem a jsou slušní i vůči nepřátelským vojákům. Ačkoli se zpočátku může zdát, že půjde o tzv. útěkový film, nakonec zjistíme, že režisérovým záměrem bylo něco jiného. Sounáležitost a schopnost lidí domluvit se bez ohledu na jejich řeč. Dobří lidé jsou ve všech národech. Nemám sebemenší iluze, o "dobrých lidech", ale je pravda, že např. první rok první světové války, na Štedrý den, po sobě němečtí a francouzští vojáci odmítli střílet, bezpečně přecházeli území nikoho, fotili se spolu ... a další den už opět bojovali jako předtím. Válka se jich netýkala, protože si ji rozhodli ti nahoře. Tento film je unikátní v tom, že jako jeden z mála nám ukazuje Jeana Gabina jako relativního mladíka (bylo mu asi 35 let). (19.05.2009)

Evropa zrovna šílela nenávistí k těm jiným. Totalita hnědá i rudá si hledala své obětní beránky - v bohatých, urozených, "rasově nečistých", jinak věřících. Na hranicích se stavěly ploty z ostnatého drátu a uvnitř probíhaly čistky. A právě do takového světa přichází Jean Renoir s docela jinou vizí - s obrazem přátelství a úcty, která hranice neruší, ale překonává. Jeho snímek není rovnostářskou utopií o tom, že všichni budeme stejní a budeme se stejně mít, ale o kráse odlišností, které si navzájem vycházejí vstříc. Proti ideologiím rasové a třídní nenávisti staví obraz sociálního smíru, společnosti, v níž národy mohou žít vedle sebe, aniž by se chtěly pohltit, v níž má místo šlechtic, měšťan i člověk z lidu, kde si křesťan a Žid mohou navzájem podat ruku. Evropská unie má už i hymnu, mohla by mít také svůj film - tenhle by byl výtečným kandidátem. Odkazoval by nás k té původní (Schumannově a Adenauerově) vizi: náš světadíl jako společenství vážící si vnitřních hranic mezi národy, třídami a náboženstvími, ale schopné jejich přátelského překročení; to není ta Evropa, kterou dnes vidíme častěji, která se vše snaží odkudsi ze vzdáleného byra pěkně usměrnit, zestejnit a urovnat a v níž se původní ideál ztrácí za stohy právem nenáviděných anonymních směrnic. Velká iluze je krásný film, který může snad na první pohled působit lehce naivně... ale vidět ho tak by byla velká iluze - nechce totiž ani tolik ukazovat drsnou realitu války jako spíše s lehkou nadsázkou způsob, jak ani v ní neztratit kulturu a lidskost. Výsledek má k prvoplánovosti daleko - režisér vidí věci komplexně, a když na jedné straně ukazuje cestu mezilidského sbližování díky demokracii, nezapomene si na druhé straně povzdechnout nad světem, kde už privilegovaná aristokracie nemá místo. Český dabing není špatný, ale bohužel překrývá kouzelnou jazykovou různost originálu; ani verzi s titulky však nemohu s klidným svědomím doporučit, protože obsahuje mnoho překladatelských chyb. Proto je nejlépe vyzkoušet postupně obě... snímek plný chytrých zkratek si beztak žádá opakované zhlédnutí. (V obou případech však neujdete mimóznímu "Heil Hitler!" hned v úvodu... připomínám, že jsme uprostřed první světové války). (12.01.2009)

Renoir chtěl natočit film plný víry v dorozumění lidí různých národů, ras, vyznání se silným důrazem na přátelství. To se podařilo. Je to pěkný film. Jen na můj vkus místy trochu zastaralý a hluchý. Ale poslední půlhodinka mě přesvědčila o tom, že čtyři hvězdy jsou na místě. A kdyby se celý film nesl v podobném duchu, mohlo to být pět. (23.08.2019)

Velká klasika světového filmu a patrně nejznámější Renoirův snímek. Chápu že v předválečném rozpoložení musel film působit silným dojmem, ale pominu-li auru, která Velkou iluzi provází, nepřijde mi film sám o sobě nikterak výjimečný. Ani já se neubráním porovnání s Wilderovo Stalagem 17, který je ale v kategorii morálně útěkářských snímků o parník napřed. 5/10 (09.10.2015)