Francúzsky kankán

Prostě Renoir a Gabin. Ne vždy mi tohle spojení sedí stoprocentně, ale v tomhle případě se to hodně povedlo. Kankán, který filmem prostupujem mu dává svěží tempo, stejně tak jako obsazení Francoise Arnoul. Ta je hravá a krásná a skvěle se hodí k opět bezchybnému Gabinovy. K totmu příjemná hudba, nějaké to zábavné hudební číslo či fór a samozřejmě taky samotná přítomnost a spjatost s Moulin Rouge - čtyři hvězdy. Kateřina Velká byla vždy při chuti (11.12.2010)

Jean Renoir nemá podle mě smysl ani pro drama, ani pro lásku (v tom hlubším slova smyslu, tzn. v podobě citu hlubšího, než je jen povrchní flirt či nezávazný sex). V jeho filmech může dojít k vraždám nebo pokusům o sebevraždu a v druhé scéně se všechny postavy nenuceně baví, jakoby se nic nestalo a všichni muži a ženy se milkují v až neuvěřitelných milostných šarádách, vyznávajíc si navzájem horoucí nesmrtelnou lásku, jen aby si během dalších tří minut našli dalšího milence či milenku a na závěr se sešli jako jedna velká, šťastná rodinka... (21.12.2018)

Gabina jsem asi nikdy neviděl mladšího (jen ve vzpomínané Velké iluzi). Lahodný slovenský dabing (1974) na velmi pobledlém filmu, a to nehodnotím tu řádně vybělenou kopii filmu. Je to už takové zestrárlé, šedé, nic se tam neděje a příznivci spektáklů jistě raději sáhnou na Moulin Rouge s Nicole Kidman. Vynikne snad jen zpěv Édith Piaf. (25.05.2016)

Nemůžu si pomoct, ale kromě toho, že je film takový příjemně uvolněný a má velmi dobrou dobovou výpravu, mi to zase tolik nedalo. Jean Gabin je tu příjemně padnoucí dané roli, ženy jsou zde krásné, ale kankánu jsem asi nepropadl. Film mi nepřišel moc sexy, spíš jen hezké zachycení určité doby ve Francii. (07.01.2017)

Komedie uvolněných mravů. Další z Renoirových příkladů toho, že skutečné mistrovství někdy spočívá v těžko zachytitelné a analyzovatelné jednoduchosti (využití každého záběru v jeho plné hloubce a šíři) můžeme sledovat jako autobiografickou zpověď stárnoucího hříšníka, který své vlivné pozice využíval ke svádění výrazně mladších krásek. Rozverné, místy až ophülsovsky přemrštěné barevné hemžení mnoha postav, z nichž žádná není za své jednání odsuzována, bývá vnímáno jako druhý díl Renoirovy "umělecké trilogie" (po Zlatém kočáru a před Elenou a jejími muži). Všem filmům je společná spektakulární oslava umění žít a života skrze umění. Konkrétně French Cancan pak tyto rysy spojují se Zpíváním v dešti, jiným muzikálem o muzikálu, který je sice vtipnější, dynamičtější a technicky dokonalejší, ale autentický život v něm chybí. Právě tato schopnost vybudovat svět očividně umělý a přesto v každém okamžiku živý, činí Renoirův nenápadný rukopis výjimečným. 80% (20.03.2014)