Variola vera
Variola vera
Variola Vera
Réžia:
Goran MarkovičScenár:
Goran MarkovičKamera:
Radoslav VladičHudba:
Zoran SimjanovičHrajú:
Rade Šerbedžija, Erland Josephson, Dušica Žegarac, Varja Djukić, Rade Markovič, Vladislava Milosavljevič, Peter Carsten, Aleksandar Berček, Bogdan Diklič (viac)Obsahy(2)
Pre jednu nemocnicu v Belehrade je to deň ako každý iný. Ku zmene dôjde vo chvíli, kedy sa v nemocnici objaví pacient s podivnými vredmi na tvári a s vysokou horúčkou. Prednosta oddelenia určí diagnózu: alergická reakcia na penicilín. Diagnóza sa ukáže byť chybná, to už ale pre ľudí v nemocnici bude neskoro. Smrť je predo dvermi s úmyslom brať životy bez rozdielu. (misterz)
(viac)Recenzie (23)
,,…TEN MUŽ JE VE VELICE VÁŽNÉM STAVU. POŘÁD NĚCO MUMLÁ, ZTRÁCÍ VĚDOMÍ. A NA OBLIČEJI MÁ DIVNÉ PUCHÝŘKY“… /// Tak vono už tenkrát nebylo radno si pouštět muslimy do země… Hororem je spíš ta socialistická nemocnice. Pacoš s chorobou, která nebudí důvěru, do ní skvěle zapadá. Taková socialistická Smrtící epidemie. Drama, ve kterým se snaží dát nějakej řád nejen vývoji Varioly (very), ale hlavně izolovanejm lidem, snaží se vybudovat napětí z charakterů… - rozhodně zajímavost. Z toho filmovýho historickýho hlediska. Prostě…, vono to ve srovnání s těma NOVODOBEJMA izolacema jinak nepůsobí. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Pupen tady, pupen tam, pupen kam se podívám… (a nejsem zahradník). 2.) Myslel jsem, že za komára točili hrůzy jen Poláci. 3.) Thx za titule ,,TomStrom“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * ()
Film Variola vera je zejména velmi intenzivním a lehce uměleckým dramatem než hororem, pokud tedy čekáte nějaké strašlivé jugoslávské gore. Nicméně mrazit vás bude stejně, Marković, absolvent pražské FAMU pod Klosem, má vše pevně v rukou a velmi zodpovědně používá temnou, vtíravou hudbu, jenž posouvá i příběh (např. značkuje lidi nemocí). Navíc toho film nabízí více i na vedlejších kolejích - od odkazu k Ostře sledovaným vlakům až k morálním a psychologickým polemikám a to vše v naprosto nenuceném hávu. Must see. 4,5*. ()
Ze začátku to působí jako sitcom z ryze socialistické nemocnice na kraji karantény, ale od chvíle, kdy se tam kapavka stane jen obyčejným bebím, nastupuje drama postavené na tom, jak krizová situace dokonale obnažuje lidské charaktery. Nějaký hororový přesah je leda skrze hudbu, především, když vstupuje do hry píšťala, nicméně nekomfortně působících scén se tam najde hromada.. Smůla pro Jugoslávce, že v tu dobu neměli za premiéra našeho Andyho. Byli by best in černé neštovice.. ()
Zhruba v době, kdy u nás Harapesovi operovali dceru ve dni pro jeho lásku, pojali balkánští filmaři nemocniční drama zcela jinak. Místo dlouhých uslzených pohledů skze okno zalité deštěm nechali bělěhradskou nemocnici zamořit virem pravých neštovic a její obyvatele chcípat jak na běžícím pásu. Nebáli se při tom oscilovat mezi pravým eurohorrorem (první pacient a sklepní scéna jak z raného Matteie) a drsně reálným thrillerem, kterému by mohly filmy jako Smrtící epidemie sakra závidět. Mimochodem i po stránce masek, těla v poslední fázi onemocnění jsou prostě nádherná (další plus proti Harapesovi). ()
Až se vám jednoho krásného rána objeví na těle pár rozkošných, děsně svědivých pupínků, na které ten chladivý, bílý pudr nezabere, moc nejásejte, že nebudete muset pár dní do školy. Už nebudete muset nikam! A raději se ani moc neškrábejte, aby vám to v rakvičce slušelo a nebyli jste příliš zjizvení. Ti milí chlapíci z Úřadu pro kontrolu infekčních chorob za vámi jen zavaří dveře nemocnice a nechají tomu "volný průběh", protože jediná účinná medikace na Černé neštovice je devítimilimetrová pilulka aplikována per hlavu. Pravdou ovšem je, že takováto invazivní terapie může mít spoustu vedlejších účinků, například smrt. Neprávem opomíjený klenot balkánské kinematografie, prokazující, že už v roce 1981 uměli ti srbští kluci namíchat pořádný kýbl hnisu, vyrobit nádherně realistické, ťuťavé latexové vředy a zmáknout s pár ochotníky opravdu děsivý, karanténní survival horor podle "skutečně" skutečných událostí v Bělehradě 1972, který si pamatuju, jako bych ho viděl včera. (Viděno v Ostravě 1987, kino Náročného diváka, Festival socialistické kinematografie, lupen za 4 Kčs!!) ()
Zaujímavosti (4)
- Epidemie pravých neštovic (lat. variola vera), která vypukla na přelomu února a března 1972 v Jugoslávii, byla poslední velká epidemie této choroby v Evropě. Nákazu do země zavlekl muslimský poutník vracející se z Blízkého východu do Kosova. Epicentra nákazy byla v Kosovu a Bělehradě, onemocnělo 175 lidí, z toho 35 zemřelo. Vláda vyhlásila stanné právo a za pomoci Světové zdravotnické organizace bylo přeočkováno téměř 18 milionů obyvatel Jugoslávie. V polovině května 1972 se země vrátila k normálnímu životu. (Gray)
- Režisér Goran Markovič v rozhovoru z roku 2012 pro časopis Vreme říká, že chtěl vždycky zfilmovat Camusův Mor a tuto touhu umocnil vpád ruských tanků do Prahy v roce 1968, který v hluboké deziluzi osobně zažil jako student FAMU. Mělo tedy jít o zobrazení konfliktu jedince a jakési „temné síly“, jíž je třeba se vzepřít. Nikdo ale nechtěl takový projekt financovat, až teprve skutečné události kolem epidemie pravých neštovic v roce 1972 daly příběhu výslednou podobu. (Gray)
- Natáčení filmu bylo nejnáročnější, jaké Goran Markovič kdy zažil. Měsíce se přípravy děly v jedné prázdné nemocnici, ale dva dny před zahájením filmování mu byla poskytnuta jiná, pochopitelně zcela odlišná nemocnice. Musel tedy rychle vyřešit dilema „ber nebo nech být“, štáb také opustil scénograf, celé natáčení vůbec probíhalo v provizorních a nuzných podmínkách, pracovalo se 14–16 hodin denně. Postupně se Markovič cítil víc a víc ničen nejen fyzicky, ale také morálně. (Gray)
Reklama