Hviezdy na čiapkach

Znáte ten pocit, kdy jste dejme tomu na nějaké hostině, ládujete do sebe jedno skvělé jídlo za druhým, a pak zjišťujete, že vám vlastně ani nechutná, jíte ho jenom tak, protože se vám nechce přestat? Podobný pocit jsem měl při sledování filmu Hvězdy na čepicích. Když byl zabit první člověk, docela to se mnou otřáslo. Ale pak umřel druhý, šestý, třicátý... A když se hodinu a půl neobjevil jiný motiv, než že jedna skupina lidí brutálně pokosí jinou, načež přijde další a zase zamorduje tu předchozí... a tak pořád dokola, už mi byly všechny další oběti prostě ukradené. Říkal jsem si, super, tak jsi ho zabil a co předvedeš dál? Objeví se konečně nějaký příběh, nebo to budou jenom 90minutová jatka? Bohužel, b) je správně. Přes věhlas, který tento film provází musím prohlásit, že už dlouho mi postavy z nějakého filmu nebyly tak lhostejné. A vzhledem k tomu, že se zde odehrává mučení, ponižování a vraždění, není tento pocit asi úplně košér. Se slzou v oku jsem vzpomínal na Kubrickovy Stezky slávy, natočené o deset let dříve, ale vypovídající o absurditě války desetkrát více... Jo, ale kamera je skvělá. (20.04.2011)

Opravdu výjimečný zážitek. Ve filmu zaslechnete minimum smysl dávajících vět, zato střelba se ozývá téměř nepřetržitě. Bílí, rudí, Rusové, Maďaři, všichni to do sebe šijou hlava nehlava, což mě od začátku filmu vedlo k jednomu jasnému závěru: jsou to všechno paka. Nesmyslnost zabíjení je tu prezentována neobvyklou a přitom prostou formou. Jednoduše se tu vraždí neustále, aniž by byl zaznamenán nějaký důvod nebo nějak zdůrazněny historické souvislosti. Boj nemá smysl, nemá svoje hrdiny, nemá ani taktiku, je to zkrátka jen maření lidských životů. Hvězdy na čepicích nemají hlavního hrdinu ani žádný dominantní příběh, zprostředkovávají nám krátký pohled do válečného chaosu. Přitom to ale není pohled jen tak ledajaký. Estetická stránka filmu, jejímž základem je širokoúhlý černobílý formát, funguje dokonale. (19.09.2006)

Původní název zhruba znamená „Vojáci s hvězdou“ a jeden z Jancsóových vrcholných filmů opět účelně dezorientující a neklasickou dramaturgií zpracovává téma občanské války v porevolučním Rusku, boje mezi Rudoarmějci a Bělogvardějci, za přítomnosti maďarských legionářů. Kruté nelítostné scény, perfektní scénické choreografie pohybu armád po zemi či na koních navazují na Beznadějné (Szegénylegények, 1966) a předznamenávají „taneční“ filmy o revolucích, ideách a (ne)smyslu vraždění. Armádní skupiny si předávají „štafetu smrti“ a zdánlivě objektivní, vyvážený pohled (v podřízené úloze se většinou nacházejí spíše sovětští a maďarští vojáci) se především stará o to, aby v publiku vyvolal pocit zoufalství nad údělem lidstva: ničit, ohánět se šavlí, střílet, nevědět proč, nevšímat si na koho. Boj o život vyhrává jen Maďar Lászlo (symbolicky opět András Kozák), jenž v závěru po hromadné výpravě na smrt, při níž bezbranní zpívají Marseilleisu s maďarskými a ruskými slovy, tasí před kamerou šavli a uzavírá toto velké divadlo krutosti na širokém plátně pohledem zpříma na nás, plným vyděšení i výčitek. (17.01.2012)

Kdeže akčné filmy osemdesiatych rokov, percentuálne najviac mŕtvych na počet postáv vo filme predvádza Jancsó vo Hviezdach na čapiciach. Po Beznádejných a Ticho a krik môže cítiť divák akúsi predvídateľnosť a monotónnosť ako prostredia, tak spôsobu vraždenia pri veľmi podobných sekvenciách. Tento film je akousi zmesou tábora v Beznádejných a vidieckeho prostredia v Tichu a kriku. Keďže sa jedná o voľnú trilógiu, nie je na mieste za opakovanie Jancsa kritizovať, ale ak by sa jednalo o kvadrológiu, repetetívnosť by už bola únavná a občas to cítiť aj v tomto filme. Je príjemné sledovať film, kde si režisér vystačí s hĺbkou poľa a nepotrebuje strihať, keď sa všetko zmestí do jedného dlhého záberu a všetko je prehľadné. Nemáme tu jasného hlavného hrdinu, nemáme tu príbeh, nemáme tu dobro a zlo a nie je nám doslovne podávané, že je to preto, lebo vojna kladných a záporných hrdinov nemá, to je predsa samozrejmé. Celá trilógia akoby vôbec neodkazovala na svoju dobu, neprestriháva sa totiž žiadna akcia z mesta, aby sme si dej mohli časovo a priestorovo zaradiť. Takýto efekt nazývame nadčasovosť. Červení alebo bieli, to je jedno, podľa Jancsa to bola všetko jedna zberba :) (23.04.2015)

Tohle se úplně klidně mohlo rozdrobit na epizodický film, ale v rukou Jancsóa vznikl nadmíru poutavý estetický zážitek, který ukazuje zvrhlost, pokoření i utrpení obou stran konfliktu. Skvělá a dynamická kamera se stává od prvopočátku jednou z hlavních postav filmu, provází diváka vodou, vzduchem, stepí i březovým hájem. Marseillaisa zde zní ve směsi ruštiny a maďarštiny velmi hrdě. Méně hrdě vyznívá vše, co se děje kolem polní nemocnice, která se stává středobodem touhy dobyvatelů, ať již z té, či druhé strany. A sestry se v němém úžasu snaží pochopit, kde se v lidech bere tolik touhy po násilí. (21.03.2021)