Hviezdy na čiapkach

Chápu sice, "co tím chtěl autor říci", ale sdělení se mě bohužel nijak výrazněji nedotklo. Série událostí pospojovaných nahodilým sledem tragických událostí, při nichž potenciální hrdinové náhle umírají nebo se vytrácejí ze syžetu, na jednu stranu bravurně reflektuje osudovost a podmíněnost lidského jednání v těžkých životních situacích a podává originální výpověď o zobrazovaných dějinných souvislostech, ale na stranu druhou postrádá skutečné lidské emoce - jakoby se Jancsó tak urputně soustředil na rozvržení a naplánování pohybu na mizanscéně (což je na dlouhých záběrech rámovaných plynulým pohybem kamery skutečně znát), až zcela opomněl přiblížit dění divákovi, vzbudit v něm očekávání, či starost o postavy. Film může být významově hodnotný, ale když nedokáže svůj význam hodnotně znaturalizovat, nemohu na něj zkrátka pět slova chvály... (09.10.2016)

Syrovost, zrůdná záliba ve vraždění (nebo čistě nudná rutina?), nesmyslnost války, barva a národnost, které znamenají život či (pozdější) smrt. Třeba takový úděl zdravotních sester, čtvrthodinka na marnou záchranu života nebo závěrečné vykročení s Marseillaisou byly hodně silné scény, ale takových bylo v tomto filmu více. Hvězdy na čepicích je výborný (proti) válečný snímek, který se s divákem neštve a předkládá mu demonstrativní hodinu a půl neustálého zbytečného zabíjení a o tom ostatně válka je. Ke spokojenosti nejvyšší mi ani tolik nechybí větší důraz na děj (nebyl zde tolik potřeba) a absence hlavních postav (několik výraznějších se jich našlo, bohužel často brzo padly) jako spíš nepřehlednost ohledně zařazení k národnosti či barvě (chvílemi jsem nevěděl, zda jde o Rusa či Maďara, o Bílého nebo Rudého). (19.06.2012)

Znáte ten pocit, kdy jste dejme tomu na nějaké hostině, ládujete do sebe jedno skvělé jídlo za druhým, a pak zjišťujete, že vám vlastně ani nechutná, jíte ho jenom tak, protože se vám nechce přestat? Podobný pocit jsem měl při sledování filmu Hvězdy na čepicích. Když byl zabit první člověk, docela to se mnou otřáslo. Ale pak umřel druhý, šestý, třicátý... A když se hodinu a půl neobjevil jiný motiv, než že jedna skupina lidí brutálně pokosí jinou, načež přijde další a zase zamorduje tu předchozí... a tak pořád dokola, už mi byly všechny další oběti prostě ukradené. Říkal jsem si, super, tak jsi ho zabil a co předvedeš dál? Objeví se konečně nějaký příběh, nebo to budou jenom 90minutová jatka? Bohužel, b) je správně. Přes věhlas, který tento film provází musím prohlásit, že už dlouho mi postavy z nějakého filmu nebyly tak lhostejné. A vzhledem k tomu, že se zde odehrává mučení, ponižování a vraždění, není tento pocit asi úplně košér. Se slzou v oku jsem vzpomínal na Kubrickovy Stezky slávy, natočené o deset let dříve, ale vypovídající o absurditě války desetkrát více... Jo, ale kamera je skvělá. (20.04.2011)

Málokedy vidím maďarský film. Viem, že Miklós Jancsó je známy režisér a tiež, že jediný film, ktorý som od neho videl, ma nenadchol (A mali 17 rokov). Nemám potrebu hrať sa na filmového fajnšmekra a vyzdvihovať nejaké pozitíva tohto filmu. Skôr mi prišli na um slová, že smrť jedného človeka je tragédia, smrť tisícok je iba štatistikou. Presne ten pocit som postupne nadobúdal počas sledovania filmu. Ku koncu ma už absolútne nezaujímalo kto je kto, a kto v tých nezmyselných zabíjačkách vlastne víťazí. Spokojnosť sa dostavila, až so záverečnými titulkami. (29.08.2019)

Původní název zhruba znamená „Vojáci s hvězdou“ a jeden z Jancsóových vrcholných filmů opět účelně dezorientující a neklasickou dramaturgií zpracovává téma občanské války v porevolučním Rusku, boje mezi Rudoarmějci a Bělogvardějci, za přítomnosti maďarských legionářů. Kruté nelítostné scény, perfektní scénické choreografie pohybu armád po zemi či na koních navazují na Beznadějné (Szegénylegények, 1966) a předznamenávají „taneční“ filmy o revolucích, ideách a (ne)smyslu vraždění. Armádní skupiny si předávají „štafetu smrti“ a zdánlivě objektivní, vyvážený pohled (v podřízené úloze se většinou nacházejí spíše sovětští a maďarští vojáci) se především stará o to, aby v publiku vyvolal pocit zoufalství nad údělem lidstva: ničit, ohánět se šavlí, střílet, nevědět proč, nevšímat si na koho. Boj o život vyhrává jen Maďar Lászlo (symbolicky opět András Kozák), jenž v závěru po hromadné výpravě na smrt, při níž bezbranní zpívají Marseilleisu s maďarskými a ruskými slovy, tasí před kamerou šavli a uzavírá toto velké divadlo krutosti na širokém plátně pohledem zpříma na nás, plným vyděšení i výčitek. (17.01.2012)