Posledný cisár

Poutavé historické drama o Süan-tchungovi (později přijal jméno Henry Pchu-i), který byl posledním císařem Čchingské dynastie, s jejímž pádem a nastolením republiky v roce 1912 se stal také posledním císařem Činy. Své císařování si moc neužil (v r. 1912 mu bylo 6 let), ale v roce 1934 si ho mohl zopakovat, když byl jako poslední potomek mandžuské císařské rodiny dosazen Japonci do nově vzniklého státu Mandžukuo. Oproti své zlaté kleci - Zakázenému městu v Pekingu - si však moc nepomohl, protože byl jen loutkou v rukou okupantů - Japonců. Jeho neslavný osud byl dovršen po nástupu Maa k moci v roce 1949, kdy skončil v komunistickém převýchovném táboře jako kolaborant. (28.05.2007)

Film o najmocnejšom mužovi ríše, ktorý sa stal obyčajným človekom. Skvelý námet, ale nezdá sa mi, že by bol tento film hodný mohutných 9 Oscarov a len niekoľko dostal naozaj zaslúžene (najmä za kameru). Dá sa povedať, že každé s tých ocenení treba brať tak s 50%. Hudba vytvorila pekné motívy, výprava je hodná nakrúcania v Zakázanom meste, strih a zvuk sú rovnako dobré. Čo sa týka hereckých výkonov, John Lone sa veľmi snaží avšak niekedy je dosť nevýrazný a hlavná hviezda Peter O´Toole pôsobí mnohokrát rozpačito. Aj keď má film dramatický dej, chýba mu väčší emociálny náboj, ktorý by dokázal strhnúť. Bertoluccimu sa to častokrát podarí, no v ďalšej scéne ho opäť pochová, čím sú mnohé pasáže filmu (hlavne s cisárovho exilu) dosť nudné. Vo filme sa často objavuje motív otvárania alebo zatvárania brán, ktoré patria k najlepším častiam tohto spektákulu. Obmedzenosť cisára sa objavuje v scénach, keď sa ako malý chlapec na bicykli dostane k bránam Zakázaného mesta, tie však musia byť pred ním zatvorené a opätovne keď je už dospelý v exile a jeho ženu odvážajú do nemocnice, on uteká za ňou, aby ju ešte videl, no dobehne tak ďaleko, ako mu je dovolené. Najdojemnejšou je posledná scéna, keď ako starý muž zavíta na prehliadku svojho paláca a naposledy usadá na trón. Ešte musím dodať, že film sa mi podarilo vzhiadnuť až na 3-krát, no nemyslím si, že ak by som ho zhltol na jeden šup, moje hodnotení by bolo lepšie. (19.10.2007)

Život posledního čínského císaře je současně kronikou pohnutých, krvavých dějů země, v níž individuální lidský život nikdy neznamenal mnoho. Bertolucciho dílo však současně zvládá - jakoby mimochodem - nemožné: přiblížení alternativního civilizačního okruhu a jeho nesnadného myšlenkového světa i jeho obyčejů a zvyků způsobem, který je právě tak srozumitelný pro Evropana jako - patrně i Číňana, Japonce i Asiata vůbec. Rozklad jedné z největších a nejstarších světových říší, který přes sunjatsenovskou epizodu postupně přerůstá do krvavého trojúhelníku Tokio-Nan-ting-Jen-an s významnou externitou loutkového císařství na severovýchodě Číny je kulisou v podstatě tragického lidského života, který až na výjimky byl žit sice v panovnickém zlatohlavu, ale současně v přímé či nepřímé klauzuře dogmat, příkazů i nezastíraného násilí, z jejichž konfrontace relativně nejméně poničena vychází komunistická epizoda, v závěru filmu pro jistotu "dokořeněná" podvodným šílenstvím choromyslně zločinné tzv. Velké kulturní revoluce. Jak scénáristovi, tak režii i kameře se podařilo vytvořit celistvé plátno, velkolepou fresku "ve znamení cvrčka" z počátku a následně i závěru filmu. Precízní rekonstrukce obyčejů, ceremoniálů, velkorysá, nic nešídící výprava, velkolepé dějinné panoráma objevné i v řadě detailů (japonská suprakrvavá okupace Mandžuska i ostatní Činy, inkviziční scény z maoistického šílení v závěru života hlavního hrdiny, působivá konfrontace Evropy a čínského světa, shled z pomyslných výšin Zákazaného města do do vlastního pekingského všedního dne ad.) i v doslova na kostýmech a interiérech se pasoucí kameře nabízejí divákovi také dnes nejen nevšední zážitky, ale i trvalé hluboké obohacení ve faktech i ve způsobech vnímání světa. (16.05.2009)

Po zhlédnutí Bertolucciho Posledního císaře se nijak nedivím, že tenhle film sklidil úrodu Oscarů, je totiž natočený na jistotu s pečlivým výběrem námětu tak, jako by byl dopředu určený pro oskarové klání. S tím souvisí i vysoký rozpočet a taková ta akademická režijní preciznost. Jsou tací, kteří filmu vyčítají ušlechtilou nudu, ale těm současná kinematografie nabízí spoustu špičkových popkornovek, takže se s důvěrou můžou obrátit na ty, co adaptují komiksové předlohy. Nudu bych Poslednímu císaři nevyčítal, ale je pravda, že v té bombastické kostýmní nádheře se poněkud ztrácí postavy a příběh. Navíc ty emoce, které se cílevědomě režisér snaží svým divákům předložit, ve mně nevyvolávají tu největší důvěru. Ten snímek určitě není emočně neutrální, tvůrci chtějí, aby se divák ztotožnil s jejich hrdinou, takže sledujeme chlapce, kterého záhy po narození oddělili od matky, vyrůstal bez kamarádů a podléhal omezující dvorní etiketě. Nemohl si ani vybrat manželku a zajisté každý pochopí, jak nesmírně vnitřně trpěl, když mu dvůr strčil do postele princeznu v podání superkočky Joan Chen a neméně půvabnou společnici. Jak nesmírně krutý byl úděl tohoto pohledného jinocha v porovnání s jeho miliony poddaných, kteří ve stejné době naprosto nudně umírali v obrovských hladomorech a nezáživně živořili na venkově... Ono už je vůbec zajímavé, jak velký díl věnují tvůrci dětství a dospívání tohoto muže v porovnání s jeho pozdější rolí politického vůdce a státníka a později vězně. Tohle období se totiž dá divákům nejsnáz emočně prodat. Skutečný poslední čínský císař byl podle historických faktů v mládí nezodpovědný hejsek a obecně snadno manipulovatelný člověk bez vize a vlastní vůle, zato s velkým egem. S největší pravděpodobností homosexuál, jenže to by se narozdíl od dneška v polovině 80. let prodávalo těžko. Jeho podíl na okupaci severní Číny a kolaborace s Japonci jsou nezpochybnitelné, i když se film i tohle období snaží vylíčit jako oběť okolností. A konečně film úplně pomíjí důležité etapy života téhle osoby, jako byla luxusní sovětská internace a pozdější trapná role v Číně, kde ho komunistická média propagandisticky využívala jako vitrínu pro své tvrzení o převýchově třídních nepřátel. S těmi se totiž ve skutečnosti zdaleka tak nemazlila a náš hrdina byl prominentní vězeň se zvláštním statusem. Špičkový vizuál a vůbec podívanou může Poslední císař nabídnout, ale emočně mě nenadchl a už se k němu nebudu vracet. Celkový dojem: 65 %. (01.11.2010)

Tento velkofilm byl natočen, aby dojmul "smutným" příběhem o posledním čínském císaři (John Lone), který možná chtěl změnit zemi, ale doba ho předběhla. Rozhodně odmítám tvrzení, že nejvíce toužil po své svobodě, protože ve chvíli, kdy se mu svobody dostalo, už začal plánavoat, jak se ujme moci ve "své" zemi. Člověk, který toužil po tom vládnout ve své zemi, až se stal loutkou v ruce Japonců. Zpočátku se domníval, že všechny překážky se mu podaří odstranit, poté však zjišťuje, že je stále v kleci, ve vězení, ze kterého nemůže odejít. Nemohl dokázat nic velkého, nemohl změnit nic v probýhajících událostech, ale pro to mámivé pozlátko moci se nechtěně stává loutkou, která musí poslouchat. Příběh o nešťastném muži, který byl na správném místě v nesprávný čas. Velmi pozoruhodný film z hlediska čínských reálií. Pokud mohl, užíval si radostí života dosyta, ale protože byl přesvědčen o svém vyvolení, byl zaslepený ve svém pohledu na skutečnost. A jakožto představitel japonské fašistické moci v Číně za druhé světové války (i když o ničem nerozhodoval) neměl na růžích ustláno ani poté. Ale měl právo výběru. Megapříběh, který se snaží pojmout velkou šířku, ale malou hloubku. (20.11.2009)