Naši kluci

Určitě záslužnější tři, nicméně s výhradami, jež mi víc nedovolí. *** Mám silný dojem, že problém série je mj. v nezadržitelném zlomu a rozpadu prvotní vyprávěcí síly a atraktivity tam, kde se původní fabulace volněji popouštějící uzdu fantazii a sledující několik výnosných barvitých obecně kulturních a filosofických motivů, držících diváka v soustředěných úvahách, reflexích, vstřebávání, tázání, znepokojení a napětí, ostře a neplynule, trochu násilně napasovává ke konci na realitu skutečných událostí, a navzdory rozběhnutému širšímu a slibnějšímu potenciálu se odpovědí na ty obecnější otázky u jednotlivých postav nedočkáme. Zatímco zhruba do šestého sedmého dílu víceméně sledujeme Schrödingerův kulturně-detektivní příběh, jenž si drží všechny své vyprávěcí i úvahové potenciality, od sedmého osmého dílu začíná vyprávění strmě a stroze kolabovat do jediné verze zploštělé dokumentární reality, a tohle zadokování se bohužel neobejde bez zbanálnění a změlnění. Konec je tak mnohem plytčí a neuspokojivější, než co navozovala celá první polovina série, scénář trpí zvoleným postupem, kdy se evidentně zpočátku chytalo víc zajíců a tučnějších, než se nakonec mohlo strčit do pytle, aby to bylo košer, a divák jako já je přese všechno poučení, jehož se mu tímhle výletem do blízkovýchodního světa a střetu kultur dostalo, nevyhnutně poněkud zklamaný. Nejvíc se to pro mě zkonkrétnilo v postavě Simona Kohena, do jehož hlavy a srdce bych asi chtěla nahlédnout nejvíce, ale stalo se to více či méně skoro se všemi postavami, jak scénáristé najednou nevěděli, co si s nimi počít a postupně je po vynesení rozsudku zahazovali a opouštěli, aniž by dali divákovi možnost pochopit, co se v nich doopravdy odehrává. Nejkrutěji to odnesla postava Toto, již scénáristé divákovi pravidelně připomínají, aby jí na konci vůbec neumožnili se projevit. *** Kdyby se scénáristé drželi fabulační logiky vlastního započatého vyprávění a dotvořili ho i po dokumentačním závěru u soudu jako smyšlené drama, byl by výsledek zřejmě organičtější a snad by i z reality odzrcadlil víc, kdyby dali příběhům postav osudová vyústění, nechali je vyrovnat se dle svého naturelu s výsledkem soudu i společenskou a politickou atmosférou v zemi a odhalili divákovi své niterné reakce. Takhle jsme po vynesení rozsudků skončili s prázdnou, bez sebemenší katarze, jen proto, že u reálných předobrazů si tvůrci dál nic fabulovat netroufli. Nicméně soudím, že i přes tuhle závěrečnou frustraci to stojí za shlédnutí. *~ (14.06.2020)

Je vidět, že se na filmu podílely obě strany, je tu snaha o postihnutí problému mez Palestinci a Izraelem. Situace je v podstatě zakonzervovaná a vyhrocuje se vlastně jen v případě excesů typu našeho příběhu. Jinak obě strany zvolily politiku nevměšování, nedráždění. Izrael je ale kdykoli připraven srovnat se zemí nějakou vesnici, Palestinci mají Semtex a kamení taky připravené ve sklepě. Ono to ale není jen o těchto dvou stranách. I jako Izraelec si člověk bude připadat v mnoha čtvrtích Jeruzaléma či Tel-Avivu jako cizinec. Mezi jednotlivými skupinami Izraelců jsou tak obrovské rozdíly, že si navzájem skoro ani nerozumí. Udržet tento stát pohromadě a v chodu je velké umění a není divu, že vypisují mimořádné volby každou chvíli. K udržení pořádku a životaschopnosti země má Izrael v provozu sledovací nástroje, o kterých každý zarytý demokrat opravdu nerad slyší. Udržují databáze, sledují podezřelé a asi i nepodezřelé osoby. To, o čem se v Evropě nemluví a jen tiše se o tom spekuluje, je tady pýchou ukazováno jako pilíř státu. Ta vražda je v seriálu vlastně jen základní osou příběhu, kolem ní se ovíjí poměrně zdařilá analýza izraelské společnosti a politiky. Kloužeme sice pořád po povrchu, ale tady je to tak složité, že i mnoho Izraelců samotných v tom nemá jasno. Jedno je jediné jisté, klid tam nikdy nebude. Obě strany jsou vyčerpané nenávistí a strachem, ale dohodnout se už nemohou, na to už je dávno pozdě...80% (26.10.2022)

Veľmi slabé, nebavilo ma to. Sledovať ako Semiti neznášajú Semitov a jedni aj druhí sú náboženskí fanatici, to nestojí za môj čas. Jedni si bijú hlavú o múr a pri modlitbách sa kymácajú ako pri duševnej poruche, druhí všade kričia Alláhu akbar, a celý dej je z polovice vyplnený ich katastrofálnymi spevmi, ktoré sú vlastne permanentnými výkrikmi v štýle áááááááááááá. Otras. (07.10.2021)

Natočené to bolo fajn, ale celá téma mi bola protivná. Ja odsudzujem všetky náboženstvá, takže náboženský fanatizmus z oboch strán - Arabi/Židia bol skôr do smiechu. Veď tí ľudia tam stále žijú ako vo filme Život Briana. Keby sa viac venovali vlastným deťom ako modleniu sa, tak by z nich možno vyrástli ľudia pri zmysloch. V prvom rade nerozumiem, prečo nechali dieťa pobehovať po polnoci von, a potom sa čudovali, že ho niekto uniesol a podpálil (zvlášť, keď sa o to pokúsili predošlý deň v susedstve). A ďalšia vec - kreténsky starý rabín považuje za prácu "štúdium" náboženských kníh (neviem, prečo tie nezmysly považuje za štúdium), ostatní podobne pomätení ho ešte uctievajú, a pritom ani nevedel, koľko rokov majú jeho deti, ktorých mal jedenásť. (08.12.2020)

Na horké půdě Izraele platí asi ještě víc než kde jinde ono okřídlené slovní spojení „oko za oko, zub za zub”. Přiznám se, že mi z toho všeho úplně běhá mráz po zádech. Kdo je vlastně v právu a kdo ne? Koho litovat a koho ne? Podobných otázek a dilemat souvisejících s daným tématem mi v mysli naskakuje fakt hodně. Přesto mám neodbytný pocit, že kdyby tvůrci děj zhustili do šesti epizod, byl by celý příběh podstatně údernější a rozhodně i divácky atraktivnější. (75%) (18.11.2022)