Píseň za chudého chlapce

Další důkaz, který mi ukázal o prohnilosti církve(lidí, kteří se za Boha schovávají) a jen další důvod proč být ateista. Velmi syrový příběh o učiteli, který se vydal učit "očíslovaná zvířata" (rozuměj mladé chlapce) do jednoho irského nápravného zařízení pro mladé "delikventy", pod správou církve. Kde kruté bití "čísla 913 a jiných" bylo na denním pořádku a nejen velmi kruté fyzické tresty ale i jiné ponižování. Filmů s podobnou tématikou už bylo natočeno několik(nezvladatelní žáci a učitel, kterého začali silně respektovat), ale tento mě opravdu položil na lopatky. (05.08.2009)

Píseň za chudého chlapce se mi nesmazatelně vryla do paměti a do srdce. Strhující, mrazivé a bolestné. Pocítila jsem při něm hanbu za to, co se tam dělo. A nejen v tomto zařízení. Všude, kde mohou tito lidé jednoduše využívat svého postavení a moci k ničení křehké dětské duše. Prožila jsem hluboké ponoření a ztotožnění s dějem a postavami. Film, při kterém jsem nenáviděla, milovala, plakala a přála si, abych se mohla přenést do děje a jakkoli jim pomoci. Třeba jen obejmout či pohladit. Těm klučíkům, kteří na tom temném místě, mezi chladnými zdmi mají jen jednoho přítele, kterým se stane Aidan Quinn. Člověk, který je snad jediným, který je bere jako lidské bytosti, a ne jako čísla v pořadníku. Učitel se díky svému přátelskému a lidskému přístupu stane trnem v oku určitým lidem. Nevidí v nich a nevnímá je jen jako problémové hochy a ztracence, ale chytré hochy, kteří jen nedostali šanci být lepšími. Ukáže jim, že i oni se jimi mohou stát. Hlavní zásada Bratra Johna a Maca je totiž zcela opačná. Ke svěřeným (podle vlastních Johnových slov) stvůrám, je třeba přistupovat s nejtvrdší možnou kázní. Hlavní vychovatelé v podání Iaina Glena a Marca Warrena (zde jsem si jeho výrazné tváře prvně všimla a zároveň tím objevila další britský talent) možná ke svým svěřencům i mají citový vztah, svou péči a starost však každý z nich projevuje svými vlastními, často drsnými a zvrácenými způsoby. V dětských hlavních rolích Liama Merciera a Patricka Delaneyho excelují mladí charizmatičtí herci, kteří své postavy ztvárnili neuvěřitelně vyspěle. Ukazují nám mladé klučičí tváře, příliš brzy však postupně poznamenávané krutostí a strachem, které tak přecházejí až do dospělých rysů. Už ani nedokáží být veselými a bezstarostnými. Jejich dětství skončilo dříve, než vůbec mohlo začít, díky pasti, do níž se dostali. Vzala jim jejich dětské sny, odvahu a nevinnost. Závěrečné scény filmu jsou smutným a ničivým završením celého příběhu. Autentická hudba Richarda Blackforda ještě více dodává snímku hluboké pocity, které jsem při její melodii zažila. Intenzivní slzivé chvíle, jejichž vrchol nastal na konci a při závěrečných titulcích. A vážím si jich. Filmů, které by mne takto a tolikrát donutily k slzám, mnoho není. O tom také tento film je. Ne, o šťastném, bezstarostném dětství s prozářenými dny. Ale o slzách, bolesti a naději. O tom, co s člověkem udělá svět a lidé v něm, kteří nás můžou svými činy připravit o vše, díky čemuž už nikdy nebudeme stejní jako předtím. Stále to budeme my, ale nějaká naše část bude pořád ztracena někde v dáli, daleko od nás, lapena na místě, odkud se nikdy nedostane... (27.08.2009)

To je tak, když se v církvi ukáže, na jedné straně, debil a na straně druhé, dobrý člověk. Film totiž vypráví o jedné církevní škole, kde vládne jeden církevní hodnostář, který má k debilovi hodně blízko. Pak tam ale dorazí církevní učitel a církevní rozepře můžou začít. Důkaz toho, že víra není předmětem církve, ale lidí. Především ti jí dávají obraz, kterým církev žije. (09.05.2011)

Ja len nechápem, prečo sa takéto silné, príbehovo a morálne nabité filmy, navyše so skvelým Aidanom, dostávajú k bežnému divákovi až príliš sporadicky. Krásny komorný príbeh o zbližovaní ľudských citov, priateľstve, emotívny, morálne poučný a koniec si ani lepšie spravený neviem predstaviť. Len málo chýbalo k tomu, aby sa prerýpal mojou osobnou filmovou topkou. 100%. (15.06.2006)

Jak se zdá, měla Římská církev v Irsku, díky svým velkým zásluhám při národním obrození, dlouhá léta pozici nezpochybnitelné a nekritizovatelné ideologické vůdčí složky. Byly-li pak všechny námitky proti některé praxi církevních škol a ústavů odmítány, a ti, kteří s nimi přišli, znevěrohodnováni a někdy dokonce postihováni, bylo to jen otázka času, kdy bude tato výsadní pozice zneužita. On ten film nakonec vypadá, že končí jaksi smírně, navzdory tomu, že jeden chlapec je mrtev, mnoho jiných si nese do dalšího života trauma a pachatelé jsou vcelku nepotrestáni, leč není tomu zcela tak, ono zde dochází k dvojímu nabourání toho výsadního církevního postavení. Jednak film ukázal to, že když je ústav církevní, neznamená, že je automaticky lepší a jeho vychovatelé automaticky mravnější, a pak zde paradoxně učitel - španělský interbrigadista (tedy socialista, anarchista či dokonce komunista), koná práci, kterou by měli dělat kněží, totiž probouzí v chovancích duši. (20.12.2014)