Černý narcis

Päť mníšok, jeden hollywoodský štramák, ktorý nosí gate prekliato vysoko (to chcelo Oscara za kostýmy), vyšinutá miestna samaritánka, sofistikované dieťa a k tomu asi prvý gay amerického filmu, ktorého inakosť scenárista povýšil na niečo hlboké a spásonosné. Mozaika je až príliš "farebná", aby sa autorom podarilo úspešne preniesť na diváka častú a prirodzenú bezútešnosť rehole mníšok (i iných Božích dcér a synov). Technicolor nie je všetko, resp. menej je niekedy viacej. (21.07.2010)

Ta kamera! Místy svou malebností a nádherou ty obrazy tlačí hranici kýče, ale skvěle to pasuje k ději, jehož hlavním motivem je nekonečné potlačování emocí, pudů a prostě sebe sama. Kdyby to bylo jen o trochu míň doslovné a polopatické, bylo by to špičkové. Ale nakonec je to jedno, protože i kdybych se měl jen kochat těmi úchvatnými záběry, budu spokojený. Nedivím se, že samotná firma Technicolor považovala tenhle film za nejlepší užití jejích barev - osobně nejsem největší fanoušek Technicoloru, ale tady je rozhodně dechberoucí a nevím teď z hlavy, kdy by se mi tak moc líbil. (I když taky nutno podotknout, že ne každý technicolorový film prošel tak kvalitní restaurací.) (15.07.2017)

Příběhově jde o trochu lacinou variaci na generické exotické příběhy, které ve čtyřicátých letech tvořily nezanedbatelný námětový repertoár hollywoodských studií (kdo by si při té příležitosti nevzpomenul na Mazaného Filipa - "Lidi po tom teďka šílej - Čína, Buddha, exotika, medicínmani, mandaly... Jmenuje se to 'Usrana Nasrata'."). Přičemž psychologizace ženských postav zploštěná na potlačovanou sexualitu (sestra Ruth se z toho návalu vysublimovaných pudů orosila natolik, že zůstala zpocená až do konce filmu) dává vzpomenout na popularitu freudiánské psychoanalýzy. Ani jedno z toho ale nepovažuju za výrazné negativum. Myslím, že milovníci klasické éry, mezi něž se počítám, tenhle druh naivity považují za základní kámen dobového vyprávění. Po ostatních stránkách je film vypiplaný, ať už jde o skvělou práci s mizanscénou a kompozicí, nebo o působivé používání technicoloru. Skutečně lze dobře rozumět tomu, proč organizátoři LFŠ zařadili film do technicolorové sekce, protože režiséři z filmu v tomto ohledu vyždímali, co se dalo. Konec snímku pak dává jasně na srozumněnou, že jde o britskou, nikoli americkou produkci. (05.08.2015)

K tomu filmu jsem si, nevím proč, vytvořil astronomicky vysoká očekávání, kterých snad ani nemohl dostát - a ve finále mi nabídl něco úplně jiného, než v co jsem doufal. Pomalá psychologická anabáze, krajně oproštěná od skutečně tísnivé atmosféry, po níž přitom zasazení do odlehlého horského kláštera přímo žadoní. Tolik zmiňovaná kamera Jacka Cardiffa je samozřejmě krásná a záběr u zvonu patří k těm nejlepším, jaké kdy vznikly, ale skrze to poutavé vizuální pozlátko jsem nemohl proniknout k překvapivě něžné a teskné kostře - vadilo mi hlavně dost statické divadelní zpracování a necítil jsem potlačované emoce, které měly být klíčové. Rád bych to určitě někdy viděl na velkém plátně v pěkně potemnělém kinosále, prozatím převažuje nepochopení a také ironický úšklebek nad hrozivým cirkusovým kostýmem jinak charismatického Davida Farrara.. 70% (30.06.2020)

Láskou k Technicoloru netrpím. Téma mě zaujalo, ale naivní představení Himalájí společně s absurdním koncem mě nepřesvědčilo o tom, že by Deborah Kerr měla pro mě jiný význam, než jako Anna Leonowens ;) Ostatně realizovat barevný film plný pastelových barev a nepřeplácat ho, to se už umělo minimálně od Zahrady Alláhovy (1936). Ačkoli chápu, že velkofilm s indickým chlapcem Sabu si žádal jiný přístup. (01.01.2011)