Chicago

To, že jsou v tomhle jazzovém muzikálu taneční sekvence natočené poměrně strhujícím způsobem, nezabrání tomu, že tahle satira na mediální manipulaci postrádá silnější příběh. Režisér Rob Marshall i třeba s Gejšou prokázal chladný perfekcionismus, odosobněný styl bohužel vnímáme i tady. Akademie ukázala, že má trochu zakrytý výhled: 13 nominací a z toho šest sošek je na mě trochu moc. Ale netvrdím, že výsledek svou kvalitu na několika frontách nemá. Kupříkladu v případě herců. Třeba takový kukuč Richarda Gereho se jen tak neomrzí, herec navrch přináší přesah v podobě několika svých předchozích rolí. Jen příště prosím (obecně) méně strnulosti. Ani napotřetí prostě víc dát nemůžu. (22.08.2017)

Vlastně jen triumf na oscarovém poli mě nalákal na tenhle jinak trochu podceňovaný muzikál, ale rozhodně toho nelituji. A to jednak díky příjemně humornému příběhu převážně z vězeňského prostředí, který nešetří černým humorem a dobrá nálada z něj přímo srší. A pak hlavně kvůli hereckým výkonů a tanečním choreografiím, které jsou v podání všech zúčastněných na jedničku. Catherine Zeta-Jones, Richard Gere i John C. Reilly podávají dost možná své životní výkony a zmatený kukuč Renée Zellweger, která zřejmě pořád nevyhnala z hlavy střelenou Bridget, sem perfektně pasuje. Když navíc bereme v potaz i hudbu Dannyho Elfmana, kostými nebo kulisy, ten oscarový úspěch zase takovou ostudou nebude... (12.07.2012)

Americké milé překvapení z počátku tisíciletí - zhruba tak se jeví CHICAGO, muzikál, který je ve všech ohledech srovnatelný se svými již zklasičtělými globálními i americkými předchůdci - starší MY FAIR LADY a mladší WEST SIDE STORY. Nikoliv náhodou i zde má libreto a scénář jasnou ideovou páteř, kterou je pokrytectví a protekcionismus americké přerooselvetovské společnosti dvacátých let a její kletby, srovnatelné s dnešní AIDS: prohibicí. Kompozice, připomínající šroubovici DNA, dává zdánlivě pomalému ději nečekaný spád, a tak ani přehršle pěveckých čísel výrazněji neretarduje v zásadě prostinký děj. Jako zjevení působí výkony protagonistů: Zeta Jonesová jako protřelejší a o poznání inteligentnější z obou posléze se spojivších polodancingových, poloklubových div lehké Múzy, Zellwegerová, zdánlivě prostší a o to ve své herecké kreaci rafinovanější a přesvědčivější a překvapivě neusedlý, srovnatelně dynamický a ve své charismatické úplatnosti a nemravnosti strhující právník Richarda Gera, do kterého by to opravdu nikdo neřekl. Text z éry Watergate nikoliv náhodou evokuje nadčasovost tématu a souzní např. s Mooreovými dokumentárně publicistickými filmy naší doby; rub amerického způsobu života je to vůbec vůdčím předmětem děje. Suverénní zvládnutí a slazení všech složek filmu stejně tak jako gejzír vynalézavých scén (poprava vražednické Maďarky, novinářské loutkohry, Gerův paralelní step při falšování deníku Zellwegerové postavy) dále zdůrazňuje a utvrzuje dojem, že i v tomto případě máme co do činění s pozoruhodným nadčasovým dílem globálního dosahu. (02.11.2008)

Snímek má osobité vizuální pojetí a skvělé písně. Příběh příliš překvapivý není, z herců je jasně nejlepší Jonesová a hned za ní Latifahová. Gere podává rozhodně jeden ze svých nejlepších výkonů, ale taneční čísla mu jdou jen tak tak a Zellewegerová ve svém výkonu až příliš kolísá. Potešilě mě menší role Lucy Liu... (16.05.2003)

"Dá se říct, že jsme se rozešli kvůli uměleckýmu nesouladu. On se viděl naživu. Já ho vyvedla z omylu." Muzikály moc nemusím, ale kdyby všechny měly tak nabušená hudebně-taneční čísla, tak bych do divadla patrně občas zabloudil. Chicago pro mě zkrátka mělo šmrnc a sarkastické komentáře vražedkyň o svých činech mne skutečně pobavily. (30.11.2016)