Šepoty a výkriky

Šepoty a výkriky sa radia k vrcholným dielam Ingmara Bergmana a takisto k jeho najlepšie natočeným. To mi je jasné už od prvých záberov na interiér statku, ktorý na čas prichýli celý Bergmanov umelecký vesmír. Vstupujeme do izby, kde neúprosne vládnu hodiny, kde sa nad životom vypína čas, do izby s niekoľkými starožitnými hodinami- všedne a pritom desivo odratávajúcimi (niekoho) minúty. Tu sa práve prebúdza žena, majiteľka statku, v pokročilom štádiu rakoviny a... s neľudskými bolesťami. Jej dve do blahobytu vydaté sestry za ňou prišli s vedomím, že sa to patrí, skôr dozrieť na dom a rozlúčiť sa ako ju opatrovať. Obidve (sestry) sú frustrované z manželstva, len každá z iných príčin, nespokojné, egoistické a obe dospeli do istého štádia ľahostajnosti. Prítomnosť smrti v nich na krátky moment udusí ľahostajnosť, nahrádza ju zožierajúci strach, ale prebúdzajú sa i výčitky- tam na smrteľnej posteli trpí žena s ich krvou- a výčitky, tie zalarmujú posledné, stratené odrobinky altruizmu v ich sebeckých dušiach. Obe sestry- jednu chladnú, neschopnú hlbších citov a druhú vrúcnejšiu, no krajne zmätenú- skvele stvárňujú Bergmanove herečky Ingrid Thulin a Liv Ullmann. Svedkami výnimočných výkonov budeme u celého kvarteta hlavných hrdiniek. Znepokojivý a majstrovský je farebný kontrast filmu: na stenách miestností a v zariadení dominuje najčervenšia červená- stavia do opozície sestry, ktoré obľubujú žiarivé, vznešené biele róby. Po smrti chorej vytvárajú novú opozíciu od hlavy až po päty v čiernej odeté postavy. (Bergman si v tomto odtieni červenej predstavoval ľudskú dušu. Takže ide vlastne o ďalší zo spôsobov a o ďalšie pole skúmania smrti. To, že je červená všadeprítomná, vizuálne metaforizuje všadeprítomnosť smrti v dome. A umocňuje jej mocný vplyv na jeho zdravé obyvateľky.) Šepoty a výkriky sú pôsobivým symbolickým rozjímaním o osamelosti, smrti, nedostatku lásky, žiali, utrpení a nezabúdajme- o človeku. Poprvýkrát mi robilo problémy vžiť sa do Bergmanových postáv (tým myslím do zdravých sestier). Tento príbeh na mňa nespravil taký hlboký dojem ako všetky zatiaľ videné Bergmany (Persona, Mlčanie, Hanba, Scény z manželského života), preto mu prideľujem 4*. Zaujímavé komentáre: Djkoma, Shadwell, Radko, dewy (06.08.2008)

Obsah včetně závěru: Na rodinném statku umírá bolestivě jedna ze tří sester. Ostatní dvě spolu se služkou (milenkou?) Annou se u ní střídají. Krásné obrazy (Oskar za kameru) zasazené do červeně se dotýkají hlubin duše. Vzpomínky všech. Sestry tam mají své manžele. Blonďatá bezprostřední sestra, maminčin miláček, svádí lékaře. Černovlasé sestře vadí dotyky, pořeže se na vagině a ukáže se tak manželovi. Dovolí po projevech nenávisti sestře, aby se jí dotýkala. Nakonec, ale zjistí, že co pro ni bylo tak hluboké, je pro její sestru jen povrchní každodennost. Závěr vzpomínka zemřelé – všechny jdou po zahradě, najdou houpačku z dětství, Anna je houpe, velký pocit naplněnosti, štěstí a vděčnosti životu. (04.12.2008)

Co napsat o tomto psychologickém darmatu?Drama nazírající hluboko do osamělé ženské duše, jež je zbavena schopnosti citu – lásky,kde tato je nahrazena pocity opačnými jako je nuda,lhostejnost,sebezraňování,výčitky…. Ale ona duše přesto velmi hluboce touží právě po opravdové blízkosti.Kde se tato neschopnost lásku jak přijímat ,tak i dávat vzala?Film nám naznačuje tajemný směr ,kterým se vydat při hledání odpovědí.Cestu si však každý v sobě musí najít sám.Sestry se se svým "prokletím" srovnávájí svým způsobem a my jen bez dechu sledujeme jak.Tuto atmosféru skvěle navozuje téměř ve všech komentářích zmiňovaná vizuální stránka.Ona všude přítomná červená barva působí tak stísněným dojmem ,že máte pocit že jste kdesi v uzavřeného prostoru a obklopuje vás taková samota a strach z ní ,že chvílemi se až dusíte.Naopak kontrastní bílá barva vyvolává pocit čistoty a já si nemohu pomoct ,ale mě to zavedlo od vnitřního světa,přes lidskou duši až např. i ke zrození.K tomu těžkému přechodu z jednoho světa do druhého, na který si většina z nás nepamatuje.A snad i smrt je přechodem dalším..... Šepoty a výkřiky jsem viděla poprvé skoro před rokem.Už tehdy ve mně rozezněly strunu ,která od té doby chvíli šeptá,chvíli křičí a neustále nějak rezonuje...... (01.02.2008)

Ťažký, preťažký film, ktorý ma ešte dlho bude prenasledovať. Film ukazujúci predovšetkým bolesť, smrť, odcudzenie, chlad ani iný nemôže byť, ale predovšetkým herectvo štyroch persón, ktoré rozprávali svoje príbehy tvárami, takže film mohol byť pokojne aj nemý. Ale už nie čiernobiely, pretože farby odrážali vnútro postáv rovnako, ako reč ich tvárí. (23.08.2013)

Dlouho jsem váhala mezi 3 a 4*, ale nakonec hodnotím jako slabší nadprůměr-tedy 3. Film mě zaujal a celkem se mi líbil, především tedy ta švédština, ale i herecké výkony a atmosféra byly působivé. Bohužel, co vše tento dojem nakonec pokazí, je závěr. Tam jsem s začínala ztrácet, nevím, co tím bylo myšleno a jak to bylo myšleno... (23.06.2012)