Pan Tau

Zůstalo to nedoceněno, ale chápu proč a nedivím se tomu. On to totiž není ten klasický Pan Tau. Tedy takhle, pořád to je Pan Tau, ale úplně jinak udělaný. Tahle kultovní postavička mě v dětství sice neminula (filmy jsem snad kdysi kromě tohohle viděl všechny), ale ani jsem si ji úplně nezamiloval. Nicméně nedávno na Pana Taua přišla řeč s pár blízkými, kde jsem se dozvěděl o tomhle filmu a jeho námět mě dost zaujal, takže jsem se rozhodl si ho sehnat. A do jisté míry to má očekávání splnilo. Fakt to není bůhvíjak vtipné, spíš je to místy depka. Pan Tau chlastá, hádá se sousedy, půjčuje si peníze... Vůbec nepůsobí tak kouzelně jako v předchozích filmech a seriálech. Je to kvůli tomu, že sledujeme herce pana Taua, Karáska. který už dost zestárl a svoji roli moc nezvládá. Chtějí s ním natočit film, ale už na to prostě nemá, takže se štáb snaží najít jeho dubla, jakéhosi pana Nováka, který ho začíná nahrazovat všude. I tak jsou Karásek a Novák kupodivu přátelé. Celkově je tenhle film sice takovým "filmem o filmu", ale taky je filmem o stárnutí a překvapivě přijde i s nemalým počtem silných scén. Sice je to celé vedené spíš pozitivně, ale i tak je to poněkud dospělejší, vážnější a kupodivu to funguje celkem dobře, aspoň teda na mě. Navíc je to podle mě důstojné zakončení celé téhle ságy, protože ta pointa, že SPOILER skutečný Pan Tau jde pomoct tomu, který hraje Pana Taua najít v sobě ten pohasínající talent KONEC SPOILERU, se mi líbí hodně. A jen kvůli ní nakonec dám vyšší hodnocení, protože jinak mi to přišlo zbytečně rozvleklé. Ale něco to v sobě má a jak už jsem psal, ta pointa je fajn. Slabé 4* (20.05.2021)

Děda Tau padá ze střech, bojuje s ufony, dluhy a alkoholem? No, to je tedy nejen nářez, ale hlavně nuda a to si tato legenda nezaslouží. Kdyby v nevyužitých interiérech raději natočili to péčko, jak soudruh producent odvážně navrhoval, tak by to určitě mělo větší smysl. A ty sexy mimozemšťanky by si v tom určitě taky mohly zahrát. (27.12.2014)

Takové sentimentální rozloučení s panem Tau. Pan Tau je nejen českou filmovou a seriálovou legendou, s níž i já jsem strávil dětsví a při sledování tohoto filmu mě nutně na mysl přicházely všechny ty nejrůznější epizody pana Tau, které jsem kdysi sledoval. je to nicméně opravdu sentimentální rozloučení, zvýrazněné zvláště tím motivem stárnutí a zahořklosti. Celkově však nijak zajímavé, odráží se v tom filmu tehdejší nadšení československé společnosti pro vesmír - film by se klidně mohl jmenovat i Konec starých časů, vezmu-li si název z Menzelova filmu té doby. Střet starých řádů s novými. (01.04.2009)

Pan Tau není zrovna mou oblíbenou postavičkou, ale tento film je úplně jiný šálek kávy. Je to příběh herce, který hrál celý život pohádkovou postavičku, ale jeho vlastní život zrovna žádná pohádka není. Chlastá, je starý, všechno ho bolí a vůbec ho to na tom světě nijak nebaví. Má dceru i vnoučata, ale je protivný, neoblíbený. Do toho vstoupí při natáčení jeho dvojník, dublér, který má život rád a je veskze optimistou. Ten ho pak znovu naučí žít. Příběh je zpočátku dosti smutný a hlavně velmi realisticky podaný. Pak se to trochu vylepší, ale lidskost zůstává a ta mne bavila až do konce. Hodně mile mne překvapil "antihrdina", který znovu hledá cestu, kterou při rozesmívání dětí tak nějak ztratil. Šimánek není jen pan Tau, ale především dobrý herec. 80% (28.12.2014)

Pochopit tento film znamená vmyslet se do celého fenomenu pana Tau, jakési velmi vzdálené obdoby pana Hulota. Ten to symbol dětství druhé poloviny dvacátého století, v něčem možná až středoevropský, oslovil minimálně jednu generaci svých dětských diváků. Oslovil a okouzlil. Na jejím začátku stojí Jan Werich v doznívajícím zenitu svých tvůrčích sil, na jejím konci nastupující herecká generace přelomu obou století. To samo o sobě je pozoruhodným výkonem, uvážíme-li, že tahouny tohoto projektu jsou hned dvě velká jména té doby: režisér Jindřich Polák a dramaturg a scénárista Ota Hofman. Film na rozloučenou byl rukou mávající právě na tu část někdejších diváků, která stačila dospět, ale současně byla natolik blízká tomuto transgeneračnímu projektu, že film, pohybující se záměrně na rozhraní dospělého a dětského vnímání a chápání světa, potřebovala právě v této podobě. Koprodukční syndrom tuto skutečnost a směřování v jednom výrazněji neposunul. A v tomto kontextu - neklamme se - se jedná o film špičkový. Jedná se tu o nostalgii, která je přesvědčivým rozloučením i tam, kde evokuje řadu motivických i jiných paralel; o derniérovou povzbuzující kytici pro Tauova představitele Ottu Šimánka. Zdá-li se někomu tato konstatace upřílišněnou, připomeňme si jiné srovnatelné filmy ve filmu jiných poetik - např. cimrmanovský TRHÁK. Dvacet let, která letos uplynula od premiéry tohoto resumujícího díla pro biologicky dospělé děti, film nepoznamenalo. Naopak. Pro zasvěcené je jeho životnost, mj. také věrně a výstižně zrcadlící atmosféru posledních měsíců předúnorového režimu, ještě nespornější a jímavější. (01.08.2008)