Takí sme boli

Krásný snímek o lásce dvou tolik rozdílných charakterů, která prochází těžkými zkouškami právě pod vlivem naprosto odlišného vnímání světa i rozdílného společenského původu. Nebýt pár slabších míst v první půlce, bylo by to na pět hvězd. V druhé půlce přituhne, do vztahu se vkrádá napětí a poté nastupuje nostalgie – začíná to rozmluvou dvou starých kamarádů na lodi o nejlepším roce, ale nic to není ve srovnání s koncem, závěrečná scéna by mohla sloužit jako názorná ukázka definice nostalgie. Zároveň tahle scéna v lecčems předjímá pozdější Pollackovy Vzpomínky na Afriku. (06.02.2013)

Právě jsem to viděla znovu a opět mě ten film dostal. Tohle je prostě osudová láska ve (skoro)moderním provedení. Ti dva, přes všechno co k sobě cítí, nemůžou být spolu. Nerozdělují je znepřátelené rody nebo sociální poměry, ale jejich povahy a směřování, A to je překážka, která nejde zdolat. /12. 10. 2010/ (12.10.2010)

V době svého uvedení obrovský hit a dodnes nejvýdělečnější film společnosti Columbia Pictures. Film, který definitivně udělal z Roberta Redforda sexsymbol Ameriky. Jemu samotnému se do natáčení příliš nechtělo, nechtěl působit jako jakýsi příštipek hlavní hvězdě filmu Barbry Streisand, proto se scenář mnohokrát přepisoval, než Redford na nabídku kývnul. A udělal dobře. Chemie mezi ním a Streisand má v tomto filmu sílu trinitrotoluenu. Dialogy, těžící s protikladu idealistické a lehce neurotické bojovnice za mír a lidská práva a pragmatického úspěšného scenáristy, je radost poslouchat. Streisand jsem do dnešních chvil nikdy moc nepřišel na chuť, ale tímhle filmem si mě získala. Scéna, kdy citově rozervaná přemlouvá Hubbella po telefonu, aby za ní zašel, je herecký koncert par excellence, jsou tam cítit opravdové emoce, herectví až na samou dřeň. Působivý nostalgický závěr a nádherná titulní melodie pak už jenom dotváří absolutní filmový zážitek. Dokonalost. (03.09.2009)

Pro někoho NUDA, pro mě osobně VELMI příjemně strávených 118min. Vždy jsem před „akcí a rychlým zběsilým střihem“ dával přednost umírněné (volně plynoucí) režii, která má divákovi co nabídnout (hercům nechá vyniknout) a s tím spojeným civilním hereckým výkonům. Všeho tohoto, (navíc jako bonus příjemná atmosféra a dobře napsané dialogy) se mi měrou vrchovatou (díky trojlístku Pollack-Redford-Streisand) dostalo zde. Ti dva snad nemohli být více rozdílní. ONA, idealistická aktivistka s neutuchající touhou a zápalem pro „lepší svět“, která nemá pochopení pro (politický) humor, ON zcela pragmatický, věčně optimisticky naladěný (s úsměvem od ucha k uchu), pro úspěch snad již „předurčen“ (scénárista Hubbell Gardner) a jejich společné soužití orámované důležitými událostmi tehdejší doby. K úplné spokojenosti (stejně jako uživ. Superpero) mi scházelo větší prokreslení strašáku jménem „McCarthy“ (Pollack, se o toto téma pouze „otírá“), nicméně o tom tento snímek v prvé řadě není. A o čem, že v prvé řadě je? O (ne)obyčejném soužití dvou (ne)obyčejných lidí a jejich strastiplné cestě zvané ŽIVOT. P.s. „žehlíš si je? A nebolí to“ :o) Jj, Pollack na mě (v drtivém počtu případů) vždy platil. (28.09.2011)

To je prdel, jak si různí lidi všímají různých věcí, co člověk to názor, a to je právě super. Já jsem si nevšimla u Redforda amerického úsměvu, ani optimismu a pohody, spíš hrál uhlazeného přizdisráče (v souvislosti s tématem filmu), který rád kličkuje a chce se mít co nejlíp. U Barbry jsem si všimla krásných očí a nadšení pro věc, to ji dělalo šťastnou, i když znala mantinely. Jejich vztah byl poplatný době a moc se mi líbilo jejich chování navzájem, taková ta úcta a respekt, co by mělo dva lidi spojovat. Je fakt, že se ona snažila víc, byla víc submisivní a pokornější, a to by každému chlapovi mohlo bohatě stačit. Jenže nestačilo a závěr mi přišel stejně stupidní jako prosovětská komunistická propaganda v Americe. (28.09.2011)