Asi to ukončím

"Asi to ukončím" jsem si říkal v podstatě od začáku a nakonec jsem se na to díval na dvakrát, protože jednolitej zátah čiré deprese a polemizování o smyslu života v tomhle podání jsem fakt nezvládal. Už od začátku vidíme pár, kterej je spolu chvilku (několik týdnů), přitom hned ze startu od slečny slyšíme, jak uvažuje nad tím, že to s tím borcem teda ukončí, protože... Jedou ve vánici k jeho rodičům, nadšenej z toho není ani jeden, vlastně všechno je v tom filmu špatně (myšleno žádná postava tam není šťastná, všichni v depresi, všichni mají problémy dotažený až do extrému...). Navíc to má přes dvě hodiny!!! Nekonečný dialogy, monology, rádoby moudrý věty - pro mě úplně mimo. Jediný, co si opravdu zaslouží pozornost, je kamera - jednotlivý obrazy a scény jsou naprosto precizně vymyšlený do posledního detailu, obvykle tam je zakomponovaných několik plánů, takže je důležitý "i to, co je na pozadí". A když už přetrpíte polovinu filmu, kde se vlastně nic moc neděje (děj v tomhle snímku fakt nehledejte!), přijde totální WTF závěr, kterej jakoby k tomu ani nepasoval. Tváří se to jako artovej film, ale spíš je to jenom nafouklá bublina. (09.09.2020)

První hodina je ještě velmi těžko snesitelná, samoúčelně intelektuální dialogy a velmi dlouhá a otravným způsobem bizarní večeře s rodiči jsou tu ještě předkládané příliš normálně, tradičně vypadající vyprávění hraje prim nad Kaufmanovými režijními hrátkami s vnímáním času a prostoru, ale jak otěže nad filmem přebere čistá alegoričnost, už to začne být zajímavé. Ne kdovíjak silně tnoucí do živého, ale aspoň už ne banální. 6/10 (25.09.2020)

Sousloví 'nenávidět či milovat' už dlouho žádný hollywoodský filmový projekt tak nevystihovalo. Kaufman odmítá tendenční lineární vyprávění, přimyká k postavám, které v autě vedou intelektuální rozpravy, udržuje pozornost snovým asociováním různých obrazů a daří se mu zvláštním způsobem podněcovat zvědavost, jak to celé vlastně dopadne. Stále zřetelněji přitom dává najevo, že zde nepůjde v prvé řadě o složitou romanci, nýbrž startuje působivou časoprostorovou deziluzi a pokládá interpretačně silné otázky, jejichž zodpovězení se odsouvá a vlastně nikdy diváka prahnoucího po vysvětlení zcela neuspokojí. Do popředí vystupuje kromě dalších filozofujících či sebeuvědomělých rozprav milenecké dvojice hlavně hra s filmovými žánry, které pomáhají zpřehlednit a definovat každý z jednotlivých dějových bloků - návštěva u rodičů je v podstatě zkouškou Formanovy trapnosti a hororové paranoie, rozhovory v autě inklinují spíše k povídkovému podobenství a v závěru se dostává i na tolikrát vzývaný muzikál jakožto čiré filmové vyjádření, v němž se realistické hledisko již zcela rozpadá. A úplné finále nabízí až surreálné uchopení myšlenek a otevřeně apeluje na diváka, že je pouze na něm, aby si udělal v hlavě pořádek a předchozí dění zkusil individuálně dešifrovat. ___ S vědomím, že jednoznačná interpretace zkrátka není na skladě a že tenhle spíše pocitový než dějový snímek naštve mnoho sledujících, musím Kaufmanovi vyseknout uctivou poklonu. Neřadím se sice k nadšeným divákům, ne vždy jsem jevil stoprocentní zájem o to, co si postavy vlastně povídají, a samotné formální uchopení závěrečných klíčových minut mě poněkud minulo, ale v průběhu jsem pociťoval velký a upřímný respekt k filmaři, který se nebojí jít proti proudu a točit snímky s matoucím a záměrně nedivákým uspořádáním, jaké vznikaly v dobách uměleckých autorských osobností. Asi to ukončím apeluje na vaše nejniternější cinefilní i smyslové buňky, a přestože se vždy nesleduje úplně pohodlně a divákovi se spíše škodolibě posmívá, tak klíče k vlastnímu pochopení jsou rozesety doslova ve všech koutech a určitě není vyloučené, aby zcela obyčejný divák nemohl tenhle intimní zážitek o ztrátě identity, stárnutí a vnitřním psychickém souboji plně a zúčastněně procítit. Mně se to celkem povedlo a asi se nebráním dalšímu setkání, které může být zase úplně jiným filmem. 75% (19.09.2020)

Tuhá káva. Čo to vlastne bolo? Surreálna, snová, filozoficko-existencialistická hororová poetická esej, ktorá prostredníctvom podivného vzťahu zobrazuje márnosť ľudského snaženia, života a neodvrátiteľnosť plynutia času a príchodu smrti? Alebo je to o tom, že si myslíme, že žijeme vlastný život, hoci je to len akási vykonštruovaná umelá fantázia, prebratá z rôznych iných myšlienok, kníh a filmov? O tom, že si nahovárame, že každý z nás je originálny a jedinečný, ale v skutočnosti sme zameniteľní, neúprimní a nič vlastne neznamenáme? O tom, že šťastie dokážeme (možno) nájsť len vo svojej fantázii, ale tým nič na svojom osude nezmeníme? Že sa napokon musíme zmieriť s nevyhnuteľným? Že vlastne ani tú fantáziu nemáme pod kontrolou a rozpadá sa nám pod rukami? Že ľudský život je vlastne fraškou a tragédiou? Ešte si to nechám prejsť hlavou. O I'm Thinking of Ending Things by sa dalo veľmi, veľmi dlho diskutovať A to mám rád. Dostalo ma to. Pohltilo. Parádne mrazivá atmosféra a sebavedomá réžia autora s jasnou víziou. Jessie Buckley je fantastická (a ostatní tiež nezaostávali). (04.09.2020)

Priznávam, že som to nie úplne pochopil a musel som si pustiť vysvetľujúce video na Youtube. Po pochopení uznávam, že ide o nádherný a smutný snímok, ktorý mal na mňa veľký dopad a hlboko sa mu skláňam. Vadí mi tu však jedna vec: aj keby som pochopil zvrat v závere filmu, stále by som prežil prvé dve hodiny kompletne stratený. Taký Šiesty Zmysel má takisto záver, ktorý od základu mení celý film, no aj dovtedy ide o plnohodnotný príbeh, ktorý je napínavý, vyvíja sa a hladko plynie. Pri I'm Thinking of Ending Things to tak nie je. Prvé dve hodiny ide len o surrealistické scény a príliš dlhé dialógy v aute, ktoré bez posledného kúsku skladačky nedávajú žiaden zmysel. A áno - sú krásne natočené, dobre zahrané a občas dosť znepokojivé, ale nijak sa nevyvíjajú. Znepokojivé napätie vrcholí niekde v polovici filmu a potom znovu na dlhší čas stagnuje. Je to škoda, lebo keby ma film dokázal udržať v nervozite po celý čas, stupňoval by moje obavy o hrdinku a na konci trochu jasnejšie vysvetlil zvrat, vybuchla by mi hlava a dal by som 5 hviezd. Takto za 3 s poklonou. (24.09.2020)