Posledná noc v Soho

Zatím zřejmě nejslabší Edgar Wright, ale určitě pořád minimálně zajímavý. Bavilo mě postupné budování děje, bohužel při zjištění pointy mé nadšení pro film opadávalo, rovněž mě moc nebavily výlety za Sandie. Nechápu z čeho plyne to nadšení že Anya Taylor-Joy je nějaký moderní sexsymbol. Pro mě tedy rozhodně ne. Závěr šokující tak akorát. No a pak se to celé vlastně uzavře. Příště prosím lépe pane Wrighte. 65% (08.03.2022)

Edgara Wrighta mám rád, ale čím vážněji se tváří, tím větší s tím mám problém. Takže dám vždycky přednost Soumraku mrtvých a Jednotce příliš rychlého nasazení před povrchně přestylizovaným Baby Driverem. A teď i před Poslední noci v Soho. Jeho novinka mi připomínala del Torův Purpurový vrch, tedy horor, který byl po všech stránkách skvělý audiovizuálně, i žánrově. Jen jsem u něj měl pocit, že si režisér plní nějaký svůj sen a skládá poctu oblíbenému žánru, oblíbené době a oblíbené formě. A dělá to skvěle, jenom jako kdyby to celé točil spíš pro sebe než pro kohokoliv jiného. Na druhou stranu Wrightovy hrátky s barvami, skvělý soundtrack, nádherné kostýmy a čas od času i jeho typické audiovizuální hrátky pořád fungují skvěle. A Thomasin McKenzie je výtečná a Anya Taylor-Joy jí šlape na paty, ale nestačí to. Wright dělá Poslední nocí v Soho radost hlavně sobě, což mu přeju, ale tleskat mu za to nebudu. (03.11.2021)

Roztomilá McKenzie sní nebo vyšiluje, šukatelná Taylor-Joy tančí nebo vraždí (ups!), kamera kouzlí překrásné obrazy a mazlí se s barvičkama, a soundtrack k tomu výborně dotváří retro náladičku šedesátkového Londýna, v němž je těžké neztratit svou nevinnost a ještě těžší přežít. Na druhou stranu, z dvouhodinové stopáže bych vystřihnul cca 20 minut nebo alespoň lépe mlžil pravdu, protože hlavní twist filmu divák prohlédne o dobrou půlhodinku dřív, než režisér zamýšlel. (25.11.2021)

Edgar Wright se podivných, provokativních filmů nebojí a stále se snaží někam posouvat. S Baby Driverem po Cornetto trilogii ubral na humoru a zůstal u podvracení žánrových vzorců, výsledkem však byla hezky natočená průměrnost, která se vám po skončení filmu vykouří z hlavy. A s Poslední nocí v Soho je situace velmi podobná. Wright vychází z klasického příběhu o nevinné dívce, která se přestěhuje do velkoměsta a ocitá se v pavučině jeho temných sil, na niž reaguje únikem do snového světa – jenž se však nevyvíjí úplně optimálně. Wright samozřejmě stále výborně vypráví obrazem, dovede pečlivě zvolit soundtrack (tentokrát ve stylu 60. let) a je vidět, že má předlohy dobře nakoukané. Thomasin McKenzie už poněkolikáté přesvědčuje o svém talentu a Anya Taylor-Joy si roli vrstevnaté femme fatale zjevně užívá. Oproti částečně podobnému Neon Demonovi se však Wrightův civilizační horor rozhodl nespoléhat na přílišnou otevřenost, a tak během nadměrné, bezmála dvouhodinové stopáže nakonec divákovi všechno vysvětlí až do úmoru. Ze směsi nápadů a podnětů pak zůstane dojem, že Wright sice umí točit, ale pro vstup mezi nejvyšší režijní extratřídu mu stále něco chybí. (06.11.2021)

Stoprocentně opojný zážitek, který mě do sebe vtáhl jako se to povede málokterému snímku. Edgar Wright zkrátka po 14 letech natočil film, kterému nemám co vytknout, a především způsob, jakým ho natočil, bere dech. Úžasný vizuál v rytmu skvěle vybrané hudby, mraky režijních nápadů, chytrý (jen v závěru možná až moc doslovný) scénář a fantastické obsazení, z nějž Anya Taylor-Joy je bohyně, ale Thomasin McKenzie jí svojí proměnou šlape tak dlouho na paty, až s ní nakonec hravě drží krok, a Matt Smith je jako vždy skvělou volbou. Těším se, až to všechno prožiju znovu. (26.11.2021)