Réžia:
Edgar WrightKamera:
Jung-hoon JungHudba:
Steven PriceHrajú:
Thomasin McKenzie, Anya Taylor-Joy, Matt Smith, Diana Rigg, Terence Stamp, Synnøve Karlsen, Lisa McGrillis, Rita Tushingham, Michael Jibson, Andrew Bicknell (viac)VOD (2)
Obsahy(3)
Režisér Edgar Wright nakrútil psychologický thriller o dievčati (Thomasin McKenzie), ktorá prišla do Londýna študovať módne návrhárstvo. Jej štúdium zásadne narušujú znepokojujúce nočné vízie. V nich sa vracia v čase zo súčasnosti do šesťdesiatych rokov a stretáva tu očarujúcu začínajúcu speváčku (Anya Taylor-Joy), ktorej čaru podľahne aj ona. Sú to len sny, alebo sa jej prihovára minulosť? Dievča musí nájsť odpoveď za každú cenu, zvlášť preto, že tieto vízie sú čím ďalej znepokojujúcejšie a začínajú ju ohrozovať. (Cinemart SK)
(viac)Videá (4)
Recenzie (432)
Wright umí skvěle vyvolat ducha čtvrti, kde v každém kamrlíku někdo zemřel, ve zdech každého baru jsou vsáklé zapomenuté večírky, a kde se všichni odvolávají na idealizovanou minulost, která má být pod tím vším někdě ukrytá. Toho zamilovaného i uštěpačného genia loci ale zejména ve druhé polovině rozežene nudné a průhledné pátrání po padouchovi, kde se Wright točí v kruhu, opakuje se a tak nějak celkově nemá co říct... Přitom záverečné titulky ukazují, že se stačí spolehnout právě jen a pouze na Soho. ()
Mám rád šedesátky, Anyu Taylor-Joy i Edgara Wrighta, takže se mi tohle zákonitě muselo líbit taky. Retro část byla super stylová a bavila mě i ta současnost. Hororová část přijde na řadu až docela pozdě a zas až tak mě neohromila, i díky tomu, že je okatě kompová. Přesto mrtvolní duchové oplzlých stárnoucích gentlemanů mi asi utkví. ()
Na to, že ten anglickej styl vůbec nemusím, tak tohle se sledovalo celkem dobře. Musím pochválit výbornou hudbu, tu jsem si užil, McKenzie a Taylor-Joy, dobrý duo, pěkně zahráno, nevadila mi ani jedna z nich. Čekal jsem ale o něco komplikovanější děj, bylo to ve výsledku strašně moc jednoduchý i nudný. První polovina byla excelentní, ta druhá, kde to byla už jen samá halucinace, mě už moc nebavila a finální rozuzlení bylo na můj vkus předhozeno právě jako tupounovi, chtěl jsem si možná vytvořit svůj vlastní konec. Každopádně, jedná se o lehčí Hororové drama, se skvělou atmosférou a řekl bych, že spíše pro ženské publikum. Kdybych to sledoval s buchtou, při sklence vína, tu čtvrtou hvězdu bych možná i dal. ()
Edgar Wright už natočil vyrovnanější filmy než Poslední noc v Soho, ve které se Thomasin McKenzie probouzí z nostalgického snění o šedesátkovém Londýně do deziluzivní noční můry. Jeho muzikálové uchopení post #MeToo hororu je každopádně hodně zábavné a originální. Originálnější než byste čekali od žánrovky tak uhranuté jinými žánrovkami a proměňující se podle toho, k jakému žánru Wright zrovna odkazuje. Transformace je to vždy kompletní. Mění se stylizace i hrdinčina motivace, cíl a pozice ve vyprávění. Z aktérky komediálního fish out of water dramatu z vysokoškolského prostředí se stává nejdřív pozorovatelka něčího třpytivého života ve swingujícím Londýně, poté amatérská (giallo) detektivka, která se průběžně propadá do duchařského/zombie/splatter hororu nebo klaustrofobního psychothrilleru à la Hnus od Polanského. Varování před idealizováním minulosti (resp. snahou vykládat ji podle dnešních hodnotových měřítek) se Wrightovi a Krysty Wilson-Cairns podařilo do příběhu zakomponovat o něco elegantněji než motiv traumat obtisknutých do těl a míst. Rozhodně si ale nemyslím, že by film, už s ohledem na svou výraznou stylizovanost, stigmatizoval duševní onemocnění a sexuální práci, jak mu vyčítají některé zahraniční recenze. Je to stylový žánrový mišmaš. Možná nefunguje bezchybně, ale užíval jsem si ho od úvodních do závěrečných titulků. 80% ()
"I know what you did." "I've done a lot of things, Eloise. You're gonna have to be more specific luv." ________ Ať už jde o kultovní Cornetto trilogii, hudební akčňák 'Baby Driver', šílenou komiksovou komedii 'Scott Pilgrim proti zbytku světa', či absurdní britcom 'Spaced', Edgar Wright si za méně než dvacet let vybudoval renomé legendy svého oboru a přízvisko 'britského Tarantina' – tedy pověst inovativního tvůrce, který získal popularitu napříč kontinenty díky svému ojedinělému originálnímu vizuálnímu stylu a žánrovému experimentování. Na staromladá kolena si ovšem přeorientoval priority a začal točit filmy určené ne pro diváka, nýbrž pro sebe. A jeho poslední celovečerní příspěvek, mysteriózní drama 'Last Night in Soho', jež je jakousi poctou subžánru giallo, určitě není výjimkou. Dalo by se na něj také bez váhání aplikovat přirovnání s Tarantinovo 'Tenkrát v Hollywoodu'. 'Last Night in Soho' je totiž takový Edgarův milostný dopis Londýnu let šedesátých, specificky kulturní čtvrti Soho která nikdy nespí, a kterou jsem jednou dokonce i osobně navštívil...... Kdybych měl přeci jen snímek shrnout polopaticky v několika málo primárních bodech, lze shledat následující: 1) Premisa by se dala jednoduše shrnout slovy "Ženy, které nenávidí muže". 2) Thomasin McKenzie si zde vydláždila svůj pomyslný chodník slávy, a femme fatale Anya Taylor-Joy, jež zde září víc než kdykoliv předtím, sama sebe pasovala na Audrey Hepburn naší generace - poněvadž pokaždý, když je na scéně, dává snímku neuvěřitelný šarm a kouzlo - a kupříkladu scéna kdy zpívá 'Downtown' (v tuzemském podání jako Pátá od Heleny Vondráčkové, bruh), nahání husí kůži. 3) Pro Edgara jde možná o nejvíc osobní projekt za dlouhou dobu, jenže pro jeho přední fanoušky může 'Last Night in Soho' eventuelně vyznít jako velký otazník. Onen nezaměnitelný Wrightův rukopis zde oproti předchozím snímkům naprosto nečekaně stojí v kontrapunktu, a namísto toho, aby se klasicky utrhl ze řetězu (pokud neberu v potaz finále), je nečekaně umírněný jak v humoru, akci, napětí a celkový poutavosti i ujetosti - je to jako kdybyste žrali svíčkovou, ale bez svíček..... Z hlediska řemesla a technickýho zpracování není o čem. Jak oku lahodící pestrobarevná neonová audiovizuální stylizace tak boží melodicky dobový soundtrack jsou extravagantně dávány na odiv, aby dokázaly ve specifický synergický kombinaci zformovat snivou atmosféru šedesátek. Avšak Wright protentokrát vodí diváka za nos tak tajuplně, až se vám z toho všeho motá palice. Wright oživil Londýn let šedesátých jen proto, aby paradoxně dekonstruoval entitu, na níž stojí značná část jeho tvůrčího úspěchu: motiv pozlátka nostalgie z let dávno minulých. Dokázal tak sice umně rozbourat naivitu ideálů, které na nás dýchají z retro obalů vinylových desek či filmových plakátů, ale v naprosto překombinovaným finále překračuje nejen mez divácký trpělivosti, ale i zbytečně přehání jak manipulaci s diváckým očekáváním, tak katarzi celý fabule, kvůli čemuž během pár minut doslova pohřbívá satisfakci, která je po celou stopáž tak pečlivě budována. Kolem a kolem je 'Last Night in Soho' - ač z mýho zcela subjektivního pohledu prozatím nejslabší Wrightův projekt - víc než zajímavou metaforou o misogynii, privilegiích patriarchátu, sexploataci, a negativním vlivu ruchu velkoměsta..... A jaký z toho všeho vlastně plyne závěr? Edgar stárne, kluci a holky, Edgar stárne. To však nemění nic na tom, že je pořád cinefilní sigma muž.... [VERDIKT: 7,5 pasáků z 10] () (menej) (viac)
Galéria (42)
Zaujímavosti (18)
- Sama Anya Taylor-Joy nazpívala pro film skladby „You’re My World“ a „Downtown“, které ve filmu zazní. (LucasAbelle)
- Ve filmu se objevuje představení na píseň „Puppet on a String“, která pro Velkou Británii vyhrála Eurovision Song Contest roku 1967 v podání zpěvačky Sandie Shaw. (Morrighan)
- Jedná se o čtvrtý film Edgara Wrighta, který je točen na anamorphický objektiv Panavision. První tři byly snímky: Scott Pilgrim proti zbytku světa (2010), Na konci světa (2013) a Baby Driver (2017). (Wade Wright)
Reklama