Hnus

Z nějakého důvodu jsem si během velmi sugestivního závěru představoval, jak by celá záležitost vyzněla coby televizní reportáž o hrůzném nálezu v jednom panelovém bytě. Jak by byl vykreslen vrah, jak oběti, zda-li by vůbec někoho zajímaly příčiny. Těm je věnováno předchozích devadesát tíživých filmových minut, zahrnujících asi třikrát znásilnění Catherine Deneuve a minimálně jednou Catherine Deneuve procházející v zombie modu Londýnem. Ale ačkoliv (nebo právě proto), že jsem se během nich cítil jako hlavní hrdinka – jako paranoik trpící klaustrofobií, kterému začíná jít na mozek „duševní“ uvěznění mezi čtyřmi stěnami –, nebyl jsem schopen uniknout. Netuším, jestli má jít o výzvu ke zmagoření, nebo naopak o varování před ním, či pouze o atmosférické nahlédnutí do hlavy pacientky, která utekla z pohovky doktora Freuda, psychárna je to každopádně vydařená. 80% Zajímavé komentáře: Jeanne, venus, Jordan, lupuscanis (16.06.2009)

Samota je strašná a tíživá věc a svý o tom ví i Carol (Catherine Deneuve).Musím uznat,že film má i své světlé stránky,ale těch je pomálu.Většinu snímku převládá těžká nuda a já si tak film zkrátka protrpěl.Kratší stopáž by rozhodně nebyla naškodu.A jestliže tvůrce chtěl aby divák vnímal film z úhlu pohledu labilní Carol-tak u mě se mu to vůbec nepovedlo.Velký podíl na tom má nepřesvědčivý výkon hlavní představitelky.Mohlo to být depresivní drama s prvky hororu jen by se to muselo uchopit trošku jinak.Za mě 2 hvězdy.Víc si tenhle HNUS nezaslouží. (20.07.2015)

Vedle tohoto filmu jsou Hitchockovi horory (viděl jsem Psycho a Ptáky) jen povrchními kuriozitami ze sekce "pro pamětníky", jakkoli dobově mistrovskými. Jak geniálně a působivě spojuje Polanski extrémní napětí, hrůzno, vyšinutost a náhled do freudovských hlubin jisté osoby! Jak provokuje svou hrdinku. Proč je její odpor tak chorobně vybičován? Ten film mohl stejně dobře skončit nějakou její sexuální orgií a bylo by to zrovna tak uvěřitelné. Podobně jako v Herzově Spalovači mrtvol (aniž bych oba filmy připodobňoval v jiných aspektech) v Repulsion nelze rozeznat hranici mezi "normálností" a "šílenstvím". V obou těchto filmech je to právě nenápadná spirála "monoaspektuální" vyšinutosti, vedoucí do naprosté katastrofy, která nám nedovoluje říci si "ještě že jsem normální". Nejde o to, že navenek není nic poznat. Jde o to, jestli "normálnost" není vždy už potenciálním šílenstvím, jestli šílenství není něčím normálním. Na tom nic nemění, že si Polanski vybírá zcela určitou diagnostikovatelnou patologičnost. Co se v hrdince a hrdince děje, to se děje naprosto normálně, to jsou jen určité aspekty dobově možného způsobu prožívání, jen "poněkud" vyšinuté přes míru. Myslím, že k interpretaci Carol, stejně jako Kopfrkingla, by se dal napsat dosti dlouhý esej a přesto by ani v jednom případě nebylo možno provést jednoznačný závěr. A jak technicky, obrazově, zkrátka "filmařsky" Polanski svou látku podává - ukazuje se jako skutečný mistr. Doporučuji druhý odstavec zdejšího "oficiálního textu distributora", který říká to, co mně se nedaří artikulovat. (05.06.2011)

Šedesátky psychologickým thrillerům a horrorům docela fandily. U těchto příběhů jde často o to, zda se na ně příjemce dokáže naladit. Pravdou je, že byť má Hnus zajímavé scény a Catherine předvádí hodně dobrý výkon, já se na něj naladit úplně nedokázal. 101 hororů, které musíte vidět, než umřete 95/101 (16.04.2023)

Ve snímku Hnus vytváří Roman Polanski velmi tíživou atmosféru. Přesný výkon Catherine Deneuve je zpočátku jemný a nenápadný, následně však přechází do téměř hitchcockovského rázu. Hlavní hrdinka se mění z křehké a uzavřené dívky v ještě uzavřenější a mnohem radikálnější. Polanski skvěle využívá širokých úhlů obrazu, detailní pohledy, a dále nejrůznější, hrůzu nahánějící zvuky (zvonící telefon, kostelní zvony). Hnus je pak především příběhem o osamění, strachu a společenské i sexuální uzavřenosti. Hlavní hrdinku Carol stíhá úzkost, paranoia a utkvělé deformační představy. Polanskému stačí prostředí jednoho bytu, aby dokázal vytvořit klaustrofobickou a chvílemi téměř až hororovou atmosféru. Využívá značně morbidní i velmi nenápadné prostředky, jak vyvolat v divákovi pocit strachu a napětí. Filmem Hnus Polanski prokázal, jak moc neobyčejným režisérem je a že se jako filmař neohlíží na žádné konvence. Hnus, jako většinu svých filmů (výjimku tvoří např. Nůž ve vodě), natočil v subjektivním pohledu – celý příběh tedy nazíráme očima i duší hlavní hrdinky, skrze detailní záběry jejího nevinného obličeje... Byť se jedná o smyšlené dílo, Hnus si v sobě zachovává i určitou pravdivost. Velmi dobrý horor a psychologická studie rozpadu osobnosti zároveň. (13.02.2021)