Smrť a dievča

Polanského pokání po letech. Závěrečná scéna doznání je vlastně Polanského monolog, ale konec samotný je zklamání, protože vůbec nic nevyřeší a všechno předchozí divadlo přijde vnivěč. Sigourney Weaver bohužel nikdy nebyla kus ženský, z který by vám ztvrdla kláda a těžko si představit, že zamlada nevypadala jako kluk, takže její postavu v mladší verzi mohl prznit tak maximálně buzerant, ale budiž, poznamenanou psychopatku hraje přesvědčivě. Vzhledem k tomu, jakej měl Roman vždycky čich na rajcovní lolitky, tenhle castingový krok mi úplně nesedí. Naneštěstí filmu celkově chybí jakákoliv mizanscéna, takže se vůbec nedivim, že skončil v propadlišti dějin a nikdo si na něj ani nevzpomene. (20.01.2018)

Opäť hrozne intenzívny Polanski, neznesiteľne provokatívny, spoločensky závažný a pritom atmosférický, thrillerovo napínavý a prekvapivo prekvapivý - tým, že som z hľadiska všetkých týchto faktorov okrem žánru očakával, že sa dej ku skutočnej, objektívnej pravde nedopracuje a divákovi zostane bez ohľadu na možný záver iba mučivý nepokoj, že sa nedozvie, či spravodlivosť bola vykonaná, alebo nie, resp. či nebola vykonaná príšerná nespravodlivosť... Najhoršie - i najlepšie, ako sa to vezme - na celom brilantnom filme ( hlavne dialógovo ) je, že keď sa napokon k finále prepracuje a zbaví človeka pálčivej neistoty, nie je spokojnejší... pretože to celé svojou ľudskosťou ( nie v pozitívnom slova zmysle ) získa omnoho brutálnejší rozmer, nejednoznačnejší a pritom pochopiteľnejší - pohnútky k celej tej príšernej histórií, dennodenne sa opakujúcej kdekoľvek na svete, sú svojim spôsobom jednoduché a prirodzené a človeku ( hlavne mužského pohlavia ) tak (ne?)pochopiteľne lákavé. A to desí. (08.01.2013)

Přepsáno v únoru 2020. Smrt a dívka je působivým filmem záměrné konfrontace a občasných rozmáchlých gest. Původní divadelní hra chilského spisovatele Ariela Dorfmana je bolestivou ozvěnou traumat mučených obětí diktátorských režimů, což je samo o sobě vznešené téma ke zpracování, byť mám pocit, že Roman Polanski byl spíše fascinován rozervaností vnitřního světa v zajetí extrémních sadomasochistických hrátek. Efektně podávaná nebezpečná zátěž psychické odolnosti člověka na jednu stranu trpí na teatrální velikášství amerického dramatického herectví. Na druhou stranu tu ovšem otevírá krajinu nejniternějšího rozpoložení jedinců, naráží na dominanci, podřízení, sadomasochismus, důstojnost, ponižování a jednoduché překračování morálních zábran při opojném ochutnání síly a pozice moci. Jde o hluboké a nesmazatelné jizvy na duších, o vinu a její přijetí, také o pomstu, spravedlnost a schopnost odpuštění. Zuřivost je tu skryta v pohybu. Znalost pravdy je často nepřekonatelnou překážkou v pokračování života. Komorní drama zběsilého lidského střetu si zde vystačí pouze se třemi herci. Právo na svou soukromou spravedlnost bez slitování vyžaduje Paulina Escobar (místy jen teatrální Sigourney Weaver), oběť diktátorské instituce mučení. Náhoda dává šanci zadostiučinění, zloba volá po odplatě a neváhá bez zábran zastrašovat. Ponížení touží po času dominance. Po právu na svou spravedlnost zoufale volá také Dr. Roberto Miranda (zajímavější Ben Kingsley), náhodný host odlehlé přímořské vily. Téměř zapomenutá a vzdálená minulost křičí do vichru svou zlobu. Zneužití moci má vice úrovní a lituje svých promarněných příležitostí. Právo spravedlnosti rozechvěle zastupuje Gerardo Escobar (zajímavý Stuart Wilson), Paulin manžel a právník se zářnou kariérní budoucností nového a demokratického politického uspořádání života. Úpěnlivé lpění na zákonných formách spravedlnosti je znejistěno niterným dopadem a rozechvělostí srdce. Smrt a dívka je přese všechno působivým filmem o traumatu ze znásilnění pozicí moci. Smrt a dívka je extrémní katarzí lidského nitra a za to si zaslouží uznání. (06.10.2009)

Skvěle natočený přepis divadelní hry, kterému bohužel ubíra bod posun k jednoznačnosti závěru (ve hře není scéna na útesu). V roce 1994 to byl pro mě jeden z nejkrásnějších divadelních zážitků ve vinohradském divadle - herecký koncert tria Bartoška, Balcerová a Němec mě uchvátil a při sledování jsem zapomněl na naštvané vrcení obtloustlých navoněných vesnických měštek, které chtěly svoje hvězdy v hrubozrných fraškách a nikoliv v takovém psychu. Čest Jiřině Jiráskové, že našla odvahu tuto hru uvést. (29.01.2010)

,,NENÍ TĚŽKÉ PONIŽOVAT NEBO BÝT PONIŽOVANÝ, DOKTORE. NENÍ TĚŽKÉ UKAZOVAT LIDEM SVOJI MOC...“ /// Divadlo o vyrovnání se s minulostí a hra na přiznání a odpuštění. Nebo taky ne… Baví mě Polanskýho vášeň pro divadelní hry. Jen oproti Carnage tu máme téma poněkud drsnější. Vono když filmujete divadlo, máte (zřejmě) víc jak půlku úspěchu jistou. Příběh je vyzkoušenej a tak už to chce jen mít talent a nezkurvit detaily. Jako třeba obsazení. Kingsley je dost dobrej padouch/nepadouch, Weaver by mohla bejt z flegu gestapačkou a Wilson … prostě takovej má bejt. Není to ani tak o týrání a zatloukání. Spíš by měla bavit ta neustálá pochybnost. Což na mě spolehlivě fungovalo. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Stejnojmennou divadelní hru, kterou napsal chilský dramatik Ariel Dorfman, neznám. 2.) Nevím, jak se projevuje morbidní zvědavost. 3.) Thx za titule ,,fridatom“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (12.06.2014)