West Side Story

Well well well takže tu máme souboje dvou mladistvých klubů Mladého hlasatele v 60. letech o newyorská Stínadla. Jedni jsou polští a další portoričtí přistěhovalci, přičemž je to všechno tak nějak jedno, protože celý ten nebeský plácek bude za pár týdnů gentrifikován bagrem. Do toho se napravený delikvent Tony zamiluje do sestry šéfa vedlejšího gangu, která je ale přisouzená plachému portorikánci, společně plánují zmiznout, zatímco znepřátelené kluby si chtějí dát konečně rozhodně do držky s výsledkem, který definitivně vyřeší, kdo bude šéfem čtvrti po těch pár dní, než to tam město nechá zdemolovat do mrdek. To všechno sleduje transexuál z úkrytu. Jestli tohle není moc psů na jednoho zajíce, tak nevim. Ono se asi počítá s tím, že muzikál tohle všechno unese, protože všechny tyto zápletky a podzápletky mají jen motivovat k oněm tanečním a pěveckým částem, na které se všichni jistě velmi těšíme. Skutečnost je taková, že zatímco ty taneční jsou skutečně famózní, ty pěvecké části jsou totální gulag. Film se nám tak rozdělí do dvou naprosto odlišných částí: scén, které bych si mohl pouštět dokola, ve kterých neskutečně sošní jinoši poskakují po čemkoli v okolí, perou se o bouchačku a přestavují policejní stanici v neuvěřitelných choreografiích a scén, kde ze sebe protagonisté rvou příslovečné pěvecké košile v příšerně hloupých a patetických duetech, kde se ani slova nevejdou do melodií, zato se strašně vehementně snaží tahat z těch herců co největší end notes a celé jsou ve zbytečných vejškách. Je to čistej konflikt 5* vs. 1*, takže by se hodnocení dalo rozpočítat dle toho, kolik stopáže zabírá ta která scéna, ale ty pěvecké jsou subjektivně stonásobný a vydržet se dají jenom tím, že se snažíte odhalit, kde tam je zakódovaná ta podvědomá motivace k blowjobu. A pak jsou tam ještě dva další proti sobě stojící elementy. Na straně dobra jsou neselhávající anamorfní čočky a řádně promazaná ramena kamerových jeřábů nejlepšího choreografa ze všech, Janusze Kaminského. Jakkoli jeho posedlost protisvětly už zde dosahuje takové úrovně, že ve scéně souboje o pistoli jsou už dvě slunce svítící proti sobě. No a na straně tmy je Ansel Elgort, který bude dle mě vynikajícím charakterním hercem někdy po čtyřicítce, kdy ten jeho dramatický pohled bude možné spojit s nějakými ostřejšími rysy a ošlehanějším projevem. V současné době bohužel nemá charisma. Působí jako šprt, který zná scénář z paměti pozpátku, chodil dva roky šest dní v týdnu do pěvecké školy, půl roku jedl jen vaječné žloutky, ale nepřináší do filmu vlastně žádnou osobnost. PS: paradoxně nejsympatičtěji vychází z filmu postava fízla Krupkeho, který tam musí ty bandy přehnaných dementů hlídat, dělat jim andělíčka policajta na tanečních šibřinkách a oni si z něj dělaj pořád srandu, ačkoli on má zjevně vůči nim nikdy nevyslovené pochopení. Stejně tak ten film netypicky obhajuje trestní systém, protože se celý točí kolem postavy, která se vrátila po roce v pasťáku skutečně napravená a moudřejší než ostatní. Člověk by od takovéhoto filmu nečekal zrovna, že bude stát na straně systému. (01.04.2022) (menej) (viac)

Na muzikálové novince Stevena Spielberga West Side Story mě po první (a pravděpodobně ne poslední) návštěvě kina zaujala spousta věcí. Překvapivě ani ne z hlediska vyprávění, kdy Steven víceméně střídá perspektivy několika klíčových postav a subsvětů v jednoduché variaci na Romea a Julii. Napoprvé jsem si užíval spíše to, jakým způsobem je nakládáno s muzikálovou formou a jak se dociluje toho, aby hudební čísla jen neprotahovala stopáž a sloužila plynulému odvíjení příběhu. Značná část filmu užívá žánr muzikálu spíše jako zpestření a ozvláštnění nežli hlavní rámec, což poznáme hned v úžasné úvodní sekvenci, představující nehostinné newyorské ghetto a dvě znepřátelené party / subsvěty. Jen nenápadné bubnování a hvízdání vyvolává chytlavý rytmus, jemuž se přizpůsobuje i pohyb kamery a taneční choreografie. Ty nejsou opulentní a sebestředné, nýbrž promyšleně duplikují nějakou činnost či pohyb postav za nějakým cílem. V úvodu například aktéři skáčou na plot, sbíhají se ze všech stran a pouští se do pouliční potyčky, což se děje formou pečlivě inscenovaného tanečního čísla. V tomto ohledu je zajímavá také deklamovaná nestálost fikčního světa, kdy okolní prostředí evidentně neakceptuje, že se nachází uprostřed muzikálového příběhu s jeho vlastními pravidly. Herci tedy často blokují dopravu nebo se motají v cestě kolemjdoucím - Spielberg záměrně inscenuje více akcí v jednom záběru, aby ochránil od nudy a zívání ty diváky, kteří tanečním číslům a prozpěvování úplně neholdují. To se mění v prostřední romantické a melodramatické části, kdy se naopak hodně pozornosti soustředí na zpěv, prohlubující emoce a empatie. I tehdy nás ale scénář nenechává usnout a tvůrci si hlídají, aby texty písní nějak rozvíjely pocity postav, myšlenky o společenské disharmonii či další osobní motivace. Závěr pak od hudby zcela upouští a vše soustřeďuje na vyvrcholení příběhu tří romanticky propletených postav, které nenechá jedno oko suché… Pravda, třetí akt se zdlouhavým duetem titulních ženských hrdinek skřípe více, než bývám u Spielberga ochoten akceptovat, a odzbrojující vypravěčská kreativita pramení spíše v jednotlivých sekvencích nežli v lehce zdlouhavějším celku. Jenže těch obdivuhodných pozitiv, svádějících k další návštěvě kina, je přeci jen dostatek. Ony nejkreativnější pasáže jsou opět geniální - úvodní dlouhý záběr stoprocentně vtahující, setkání Tonyho a Marii kouzelné, jak to jen jde, a králem filmu je zhuštěné paralelní sbíhání k očekávané bitce dvou gangů. Tehdy Spielberg naplno ukazuje svou velikost a křížový střih mezi několika aktéry, jejichž rozdílné nálady a očekávání lehce splývají, je ukázkou filmařského mistrovství. A to se pochopitelně týká celé audiovizuální stránky, s níž si tvůrci nesmírně vyhráli - Kaminskiho kamera, střídající hladký pohyb při tanci a v interiérech s roztřeseností ve vypjatých scénách, úchvatné nasvícení a hra se stíny a také důraz na barevné spektrum, zřetelně oddělující oba znepřátelené subsvěty. Tolik líbivých a zajímavých podnětů nabízí každý rok stále méně filmů, a byť jsem letos některé velké hráče dosud neviděl (popřípadě nás čekají v případě Matrixu a novinky Paula Thomase Andersona), tak zde sebevědomě přivolávám minimálně čtyři Oscary (nejlepší film a režie velmi pravděpodobně, za kameru a kostýmy bych se vůbec nedivil a možná i za tu perfektní retro výpravu). Pokud můžete, jděte do kina - minimálně na intimnější randíčko snad neexistuje vhodnější a emocionálně všestrannější biják (i když to jako tradičně nemohu posoudit). 90 % (10.12.2021) (menej) (viac)